KARMEL

Zejména se však nevzdalujte svatého přijímání. Lékaře potřebujeme nejvíc právě tehdy, když se v nás otevírají rány. Říkejte taková slova, jaká jsou v evangeliu: „Pane, odejdi ode mne, protože jsem člověk hříšný“. A tu se ve Vás v temnotě stane něco velice tajemného. (…) On pomůže v hlubinách Vaší duše právě ve chvíli, kdy Vás odstrkuje, tak jako tajemně pomohl kanaánské ženě.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Zítra budu prosit našeho Pána za Tebe a za Tvé záležitosti víc, než umím vyjádřit. Ve chvílích, kdy člověka tíží velká zloba války, tak hrozivá a nelítostná, se mohou i ty nejpozornější lidské sympatie zdát velmi křehké a zcela zbytečné; pokud se však opírají o našeho Pána, jsou ve skutečnosti velmi mocné.
Všichni se zaujetím pozorujeme pomalý vývoj velké ofenzivy. Víc než kdy jindy je to chvíle, abychom se utvrdili v přesvědčení, že to jediné, na čem záleží, je větší Boží sláva, vycházející z celého tohoto chaosu – a také ve víře, že tato větší sláva si podřídí události a dokáže z nich vyzískat celý morek a mízu trvalého dobra…
Obdržel jsem ponožky a spolu s nimi balíček. Děkuji Ti…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 29. června 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Vizte, drahá matko, povím Vám jednu věc, která je pro Vás velmi důležitá a přijměte ji jako z úst našeho Pána Ježíše Krista. Píši Vám to, co cítím ve svém srdci. (…) Milujte z celého srdce jen toho, který jediný je hoden, aby byl námi milován; důvěřujte mu celým srdcem a nepochybujte o jeho pomoci. Vykonávejte všecky své povinnosti, jak jste se zavázala je vykonávat, ale stále s onou odpoutaností, o níž jsem hovořil, a která spočívá v tom vnitřním, a ne v tom vnějším.

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 27. června 1647)

Tato chuť, tato vášeň žít, kterou mi závidíš (a za niž jistě částečně vděčím skutečnosti, že jsem většinou vždy uspěl a také jsem se okolo sebe setkal s pomocí a sympatiemi) – tato chuť a tato radost jednat je něco, co nemáme zcela v rukou: je to pramen, který vyvěrá v nás bez nás, který můžeme dobře využít, usměrnit, ne však udržovat a živit. Pokud tato prvotní energie v hloubi nás ochabne, žádná úvaha ani zběhlost ji nemůže obnovit. (…) Hluboce jsem zakoušel tuto závislost, tuto bezmoc vlastní člověku, dodat sám sobě (tak nezbytnou) chuť do života. Právě na tomto místě jsem se cítil zasažen. Není to snad špetka smrtelné únavy, která provázela agonii našeho Pána? (…)

Víte, že Kristus není více přítomen v jednom zaměstnání než v druhém, že není více přítomen při modlitbě než při činnosti. Je tam, kam nás jeho svatá vůle postavila. Tam ho nalézáme, tam se nám dává. Není vždy v tom, co se nám líbí, a zejména ne v tom, co se nám zdá být významnějším. Nalézáte jej ve svých denních povinnostech, i když jsou rozmanité a vyčerpávající. Tím, že tyto povinnosti na sebe berete a vytrváváte v nich, je Kristus ve Vás víc a více.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis z 11. srpna 1932)

20. června, německá invaze, jsem ukryta v C.

Daruj mi své myšlenky plné důvěry. Budou stoupat jako kadidlo ke chvále mé dobroty. Neřekl jsem vám, že se vám stane tak, jak věříte? Neboj se, až Němci přijdou, přijmu je já.

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 20. června 1940)

Druhá světová válka bolestně zasáhla i britské kolonie v Indii. Kalkata byla opakovaně bombardována japonským letectvem. Válkou vyvolaný hladomor si v letech 1942–43 vyžádal dva až tři miliony bezprostředních obětí (smrt hladem a na nemoci z podvýživy), další miliony lidí se ocitly – díky válečné inflaci – pod hranicí chudoby. Britská armáda v dubnu 1942 zrekvírovala školu Matky Terezy v Kalkatě jako vojenskou nemocnici, všechny sestry a chovanky musely odejít. Matce Tereze se podařilo pronajmout improvizované prostory, bylo jí tehdy něco málo přes třicet let…

Láska – to jest Duch Svatý ve vás – je vaše pravé já. Láska je, odkud pocházíte, a láska je, kam jdete. Není to nic, co byste si mohli koupit. Není to nic, čeho byste mohli dosáhnout. Je to Boží přítomnost ve vás, zvaná Duch svatý – neboli nestvořená milost, jak říkají někteří teologové.
Nedokážeš ji vyrobit, milý čtenáři, žádným správným chováním. Nemůžeš Boha přimět, aby tě miloval o jediný vlásek víc, než už tě právě teď miluje.
Nemůžeš.

Ty jsi, můj Pane Ježíši, ve svaté Eucharistii. Jsi tady, metr ode mne, v tomto svatostánku… Jak jsi blízko, můj Bože, můj Spasiteli, můj Ježíši, můj Bratře!
Můj Bože, rač mi dát ustavičné vědomí tvé přítomnosti (…), a zároveň tu plachou lásku, již pociťujeme v přítomnosti toho, koho vroucně milujeme, a která způsobuje, že stojíme před ním a nemůžeme od něj odtrhnout oči.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, La Dernière Place)

Jak niterně se můžeme setkat s jeho něhou, jež ho má k tomu, aby se nám daroval v Eucharistii! Pokaždé je to cosi jako objetí, v němž si nás tiskne ke svému ukřižovanému a současně oslavenému srdci.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)