TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Je třeba začít od vlastní bídy a v ní hledat, jak dojít k odpuštění. (…)
Myslel jsem na to dnes ráno, když jsme dorazili do L’Aquily a nemohli přistát: hustá mlha, všechno bylo tmavé, nešlo to. Pilot vrtulníku kroužil, kroužil, kroužil... a nakonec uviděl malou díru a podařilo se mu do ní vletět: je to mistr. A já jsem si v té situaci pomyslel: totéž se děje s bídou, s naší vlastní bídou. Tolikrát se díváme a vidíme, že nejsme nic, že jsme méně než nic; a kroužíme, kroužíme..., ale někdy Pán vytvoří malou skulinku: „Vejdi tam, to jsou Pánovy rány.“ Milosrdenství existuje, ale je ve tvé bídě. Je to skulina, kterou Pán ve tvé bídě udělá, aby ti umožnil vstoupit. Milosrdenství, které přichází ve tvé, v mé, v naší bídě.
(papež František, promluva v L’Aquile, 28. srpna 2022)
Svatá Maria, Matko Boží,
tys dala světu pravé světlo,
Ježíše, svého syna – Syna Božího.
Ty ses zcela odevzdala Božímu volání
a stala ses pramenem dobroty,
který z Něho vyvěrá.
Ukaž nám Ježíše.
Veď nás k Němu.
Uč nás poznávat Ho a milovat,
abychom i my byli schopni opravdové lásky
a mohli se stát uprostřed žíznícího světa
prameny živé vody.
(Benedikt XVI., závěr encykliky Deus Caritas est, prosinec 2005)
Naše nepokojná mysl, která je hlavním nástrojem veškeré lidské komunikace, je zároveň hlavním kamenem úrazu při modlitbě. Zdá se, že má od přírody blíž k rozptylování než k soustředění. Raději je nespoutaná, neustále bloumá, chytá se každého nového podnětu a probírá jej ze všech stran, místo aby upřela pozornost jedním směrem a setrvala u něj. Chce se stále zaměstnávat, nepřetržitě pracovat, starat se, vzpomínat, plánovat, konstruovat, předjímat či argumentovat, hledat a ptát se. Dokonce i při našich pokusech o modlitbu se stylizuje do Boží pozice a sama odpovídá na každou naši prosbu, takže v rozhovoru s Bohem sama hraje všechny role.
Existuje jedna forma modlitby, která nás zvlášť podněcuje k tomu, abychom se pustili do evangelizace, a motivuje nás k tomu, abychom usilovali o dobro druhých. Je to přímluvná modlitba. (…) Objevujeme tak, že přímluvná modlitba nás neodvádí od opravdové kontemplace, protože kontemplace, která vytěsňuje druhé lidi, je klam.
(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium 281)
Drahá Marguerite,
Ty právě zahajuješ nový školní rok, … pro mě je to předvečer návratu do zákopů… Kdyby se stalo, že by mě zasáhla jedna z těch nešťastných střel, cítil bych se silnější a klidnější při pomyšlení, že se pevně přidržuješ mého pohledu na Tebe, který se, jak doufám, shoduje s úsudkem našeho Pána; - ve jménu Jeho samotného jsem se vždy snažil k Tobě hovořit a konejšit Tě.
Můj dopis Vás zastihne uprostřed největší práce. Vždyť to není žádná maličkost uvést do chodu nový školní rok. Přijměte všechno hned ze začátku s radostí, ale ne proto, že Váš ubohý život je jakoby stravován velkým tlakem vnějších povinností, nýbrž proto, že to všechno je pro Vás vůle Boží. Jeho svatá vůle v daném okamžiku. (…) Vaše a Jeho vůle mají tvořit jednotu. V tom je pro Vás skryto tajemství, jak ze všeho toho dravého denního shonu načerpat hlubokou vnitřní usebranost.
(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis řádové sestře – učitelce, 4. října 1931)
Naše zmaření je nejmocnějším prostředkem, který máme, abychom se spojili s Ježíšem a vykonali dobro pro duše; svatý Jan od Kříže to opakuje téměř na každém řádku. Jestliže můžeme trpět a milovat, můžeme mnoho, můžeme nejvíce na tomto světě: cítíme, že trpíme, ale ne vždy cítíme, že milujeme, a to je velké utrpení navíc! Víme však, že bychom chtěli milovat, a chtít milovat již znamená milovat.
(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis bratranci, 1. prosince 1916, několik hodin před smrtí)
Láska, to znamená tě poslechnout: ihned a s vírou poslechnout i v tom, co zarmucuje srdce a otřásá duchem, i v tom, co převrací všechny názory, které jsme si udělali. Láska, to je okamžitá a úplná oběť toho, co je nám nejdražší, tvé vůli… Obětování jediného syna, toho, co je našemu srdci nejdražší… Láska znamená vyměnit všechno, co máme, za všechnu bolest z lásky k Pánu…
(Charles de Foucauld /1858–1916/, listopad 1896, Qui peut résister à Dieu)
Modlete se o Lásku. To je jediná modlitba, kterou máme konat. Pro duše, které mám rád, nemohu prosit o nic jiného než o Lásku; to je jediná skutečnost, která má nějakou cenu, jediná nepomíjivá věc, o kterou mám pro vás prosit.
(Maria-Eugène od Dítěte Ježíše /1894–1967/, duchovní cvičení, 1951)
Proč jsem vstoupil k trapistům? Z lásky, z čisté lásky… Miluji našeho Pána Ježíše Krista, byť srdcem, které by chtělo milovat více a lépe, ale miluji jej a nemohu snést jiný život než jeho, nemohu vést nějaký klidný a úctyhodný život, když ten jeho byl tvrdší a opovrhovanější než jakýkoli jiný…
(Charles de Foucauld /1858–1916/, korespondence, duben 1890)
Ježíši, Pane a Mistře, vzpomeň si, jaký jsem byl zamlada já. Jak málo jsem toho věděl, vnímal, cítil, jak jsem byl nepřipravený. A přece jsi byl ke mně štědrý, pevně jsi mě uchopil svou milostí a přitáhl k sobě. To, co jsi učinil pro mne, učiň dnes prosím i pro mého bratra. Dej, ať Tě zaslechne ve svém srdci. A tak, jako je přátelství mezi Tebou a mnou, ať je také přátelství mezi Tebou a tímto mladým bratrem.
Pane, už jednou jsi mého bratra přemohl. Prosím, přemáhej ho vždy znovu, desetkrát, stokrát. Rozdrť ho na prach a spas ho!
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Dobré vlivy)