KARMEL

Snažně vás prosím, zůstaňte chudé, buďte stále chudší i po deseti, dvaceti, po stu letech. Abyste na to nezapomněly, dívejte se na nazaretskou dílnu, kde Pán z potřeby větší lásky na třicet let „zapomněl“ na božskou slávu, vzal na sebe lidský úděl a stal se skromným dělníkem…

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence I/490)

Když nás Bůh miluje, je vše ostatní relativní. Přijímám se s mými slabostmi a hranicemi. Představuji si, že v okamžiku smrti to každý člověk zažije. Jen láska Boží je to hlavní. Nemusím se snažit o lidské uznání, o to, co si druzí o mně myslí, mít strach před budoucností atd. To je osvobozující. Dovolte si luxus být slabá!

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 3. února 2002)

Nenacházím slova pro vyjádření milostí, které mi Pána dává … Chtěla bych být velkou světicí, abych získala od Boha milost obrácení srdcí a abych mohla dosáhnout toho, že ve všech bude možno pocítit plody Jeho krve. Nechtěla bych mít jen sama pro sebe milosti a dary Boží, ale chci sdílet s bratry všechno, co dostávám, abych mohla se všemi zasednout k prostřenému stolu božských milostí.

(Marie Anděla Astorch OSCCap. /1592–1665/)

Věčný Otče,
světlo víry živí oheň lásky v duši
a dává mu růst.
Duše nemůže planout ohněm milosrdné lásky,
jestliže jí světlo nezjeví tvou něžnou lásku k nám.
Ty, světlo, živíš a dáváš růst ohni v duši,
tak jako dřevo živí oheň hmotný.
Světlo nad všechno světlo!
Dobroto nad všechnu dobrotu!
Moudrosti nade všechnu moudrost!
Ohni, který předčíš každý oheň!
Neboť ty jediný jsi ten, který je,
a vše ostatní není nic,
jestliže to není skrze Tebe.

(Kateřina Sienská /1347–1380/, modlitby 17)

Zdá se mi, že život víry se svou bídou – když má člověk víru slabou a ještě ke všemu s tolika jizvami – i se svým požehnáním přes všechnu tu slabost, se podobá životu modlitby: spěje ke stále větší jednoduchosti. Jako se duše na cestě modlitby zpočátku modlí celou paletou afektů, ale nakonec se dokáže modlit už jen úkonem oddanosti, tak se mi zdá, že i víra, po zpracování všech možných oblastí života člověka se vrací k onomu prostému, syrovému, ale pro víru tak náročnému souboru několika písmen, která jsem našel při své návštěvě Říma vyškrabaná na stěně v Kalistových katakombách:

Když náš Pán při Poslední večeři ustanovil své první kněze, učinil tak nezávisle na poměru mezi jejich počtem a jakoukoli kultovní či misionářskou nutností. V jeho jednání a rozhodování jako by přátelství zaujímalo přinejmenším stejné místo jako pastorační potřeby. Kněžími se měli stát jednoduše ti, „které mu Otec dal“ a které sám na počátku svého působení vyvolil, „aby byli s ním“.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, pojednání Mnišské povolání a kněžství)

Jak jsi mne prosila v předposledním dopise, na poslední mši sv. jsem Tě „nabídl“ Bohu, jak jsem nejlépe mohl – a dělám to každý den, přičemž zároveň „nabízím“ sebe.
Nevím, jestli znáš tuhle modlitbu, trochu silnou, ale moc krásnou, od jednoho z našich Otců ze 16. století: „Ty sám, můj Pane, mne uzavři na dně hlubin svého Srdce, a zatímco mne tam budeš držet, roztav mne, očisti, zažehni a rozhoř plamenem, pozvedni mne až k naprostému uspokojení a zalíbení svého Srdce, až k mému úplnému vyničení.“

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 23. září 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Milý bratře!
Je deštivá neděle koncem července. Venku nic neláká, chladno a mokro nepůsobí na náladu povzbudivě. V takových dnech je potřebí zajít do kaple anebo si člověk musí ve vlastním nitru najít kapličku a v ní malý zdroj světla, věčnou lampu, která osvětluje a zahřívá, byť je venku sebevětší zima a tma. Za poslední dva týdny jsme tu prodělali četné mohutné nálety, o kterých jistě víte z novin. S Boží pomocí jsme z toho i tentokrát vyvázli bez úhony…

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/, dopis spolubratru; Dachau, 23. července 1944)

Pohleďme společně na Krista, lásku pro nás zrazenou a ukřižovanou… Jestliže se chceme smířit mezi sebou a ve svém nitru, smířit se s minulostí, utrpěnými křivdami a zraněnou minulostí, traumatickými událostmi, které nemůže vyléčit žádná lidská útěcha, jestliže se chceme doopravdy usmířit, pozvedněme zrak k Ukřižovanému Ježíši. Z jeho oltáře máme čerpat pokoj, neboť právě na stromě kříže se bolest mění v lásku, smrt v život, zklamání v naději, opuštěnost ve společenství a odtažitost v jednotu. Smíření není naším dílem, nýbrž darem pramenícím z Ukřižovaného, pokojem plynoucím z Ježíšova Srdce. Je to milost, o niž je nutno prosit.

(papež František, promluva v kostele Nejsv. Srdce Páně v kanadském Edmontonu, 25. července 2022)

Co se týče Tebe osobně, vyslechni ještě jednou to, co Ti opakuji ze svého nejhlubšího přesvědčení bratrance a kněze: Neznepokojuj se nad hodnotou svého života, nad jeho anomáliemi, nad jeho zklamáními, nad jeho více méně nejasnou a tmavou budoucností. Dělej to, co chce Bůh. Přinášej mu uprostřed svého neklidu a neuspokojení oběť pokorné duše…