KARMEL

Vždyť to nejste jen Vy, kdo je v každém okamžiku hnán sem tam – tím či oním zaneprázdňován. Je to Kristus ve Vás, protože se tak chce dávat jiným. Neodpírejte mu, aby se mohl stále dávat Vaším prostřednictvím. Svěřte se mu. Vaše pravá „řeč“, jak v modlitbě, tak v životě, je tato: „Pane Ježíši, odevzdávám se ti pro všechno, co ty chceš.“ Je jen jedno dobro: odevzdat se Kristu.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis řádové sestře – učitelce, 12. prosince 1931)

Co se týče vedení našeho duchovního života, náš první a hlavní duchovní vůdce je skutečně Duch svatý. Celá naše modlitba a vnitřní nadpřirozený život milosti je jeho dílo. Krásně to řekla Panna Maria v La Salettě: „Blahoslavené duše pokorné, vedené Duchem svatým, ty se nikdy nezlomí.“ K tomu je třeba být prostý, pokorný, otevřený Duchu svatému, jako byla ona sama.

(P. Metoděj Minařík, OCarm. /1912–2003/, korespondence, 1989)

Bratře, nepočítejte s tím, že se stanete svědkem obecné obnovy – v křesťanstvu, mezi kněžími, v řeholních řádech –, která by byla jednohlasně vítána a s nadšením uváděna ve skutek. Složíte proto ruce do klína a budete nečinně čekat? Žijte svůj mnišský život i přes všeobecný úpadek. (…)

Vznešená paní,

jsem zcela neschopen vyjádřit, jak velkou starost mi působí Vaše úzkostné stavy. Obviňujete se z bezvýznamných maličkostí, jež si vymýšlíte Vy, ne Bůh. Zacházíte až tak daleko, že škodíte svému zdraví, měníte svůj vnitřní život v pustinu a odmítáte každou duchovní i hmotnou pomoc kvůli věcem tak nicotným, že by je nevymyslelo sedmileté dítě. Bůh se o takové drobnosti nezajímá.

Neumíš si ani představit, jak moc jsem se modlila za tebe a za tvé záležitosti, ať se všechno zařídí tak, jak je to nejlepší. Drahý tatínku, když trpíš, podívej se na svou bolestnou Matku s mrtvým Ježíšem v náručí. Srovnej svou bolest… Při pohledu na zakrvácené tělo svého Boha a slzy Panny Marie se uč trpět v pokoji, nauč se utěšovat Nejsvětější Pannu a plač nad svými hříchy…

(Terezie z Los Andes, dopis otci, 26. listopadu 1919)

Kdyby nám papež z Říma poslal kousek Svatého kříže, přijali bychom ho s velkou úctou a zbožností a děkovali za takovou přízeň a laskavost. Ježíš Kristus, nejvyšší velekněz, nám z nebe poslal část svého kříže: bolesti, které snášíme. Nesme jej pro jeho lásku, snášejme jej s trpělivostí a děkujme mu za tolik přízně.

(Ignác ze Santhià OFMCap. /1686–1770/)

Drahá sestro Olympie,

poslouchej, prosím, co Ti chci říci. Proč jsi tak ustaraná, smutná a znepokojená? Proto, že bouře, jež doléhá na církev, je silná a hrozivá a zahalila všechno do trvalé temnoty? Proto, že se blíží svému vrcholu? Proto, že nám každý den přináší hrůzu nahánějící ztroskotání, zatímco se celý svět kolem nás řítí v sutinách? (…)

Roku 1683 oblehli Turci Vídeň. Spojené evropské armády neměly šanci konkurovat dvoj- až trojnásobné početní převaze osmanského vojska. Svědectví o krutosti invaze se nám dochovalo v podání křižovníka Jana Františka Beckovského /1658–1725/, který obléhání Vídně popsal takto:

Jak dobrý je otec marnotratného syna! Ale Ty jsi tisíckrát laskavější než on! (…) Nejen žes marnotratného syna přijal s tak nevýslovnou dobrotou, bez trestání, bez výčitek, bez připomínání minulosti, ale přijal jsi jej s polibky, s nádhernou tunikou a synovským prstenem. A nejen že jsi jej takto přijal, ale sám jsi ho jako dobrý Otec hledal a sám jsi ho přivedl z dalekých krajů! A na jakou božskou hostinu, o mnoho lepší, než vystrojil otec marnotratného syna, jsi mě hned pozval!

(Charles de Foucauld /1858–1916/, L’Imitation du Bien-aimé)

Drahý příteli v Bohu,
nezáleží na tom, jak zlý nebo zkažený jsi, byly-li Ti odpuštěny všechny Tvoje hříchy, jednotlivě i všeobecně, podle učení církve. Pokud máš pocit, že jsi udělal všechno, co bylo v Tvých silách, aby ses vyzpovídal a dostal rozhřešení, pak můžeš začít se cvičením. Dokonce i když si stále myslíš, že jsi zcela zlý a odporný, i když jsi přesvědčen, že Tvoje já je jenom na obtíž, a tento pocit se Tě natolik zmocnil, že téměř nevíš, co si máš se sebou počít, musíš přesto dělat, co Ti říkám: