KARMEL

O Ježíšovi bych Vám psát nedokázal; musel bych k němu planout vášnivou láskou, a já jsem naprosto nemohoucí. Zbývá jedině to, co jsem jednou zažil a na co už nezapomenu nikdy, totiž, že nás miluje ON, a to dokonce i tehdy, když my zapomínáme, že ho máme milovat, a naše láska je pouhým pošklebkem. Až budeme umírat, pak se v odpověď na naše věrolomnosti ozve onen výkřik svatého Pavla: „On si mne zamiloval a za mne se vydal“!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Vedu špatně svůj život modlitby? Co na tom, pokračuji; lépe je pokračovat než utéci! Miluji Boha špatně? Co na tom! Pokračuji, lépe je pokračovat, jak se dá, než všeho nechat.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Možnosti a melodie)

Smrti, jako je smrt [tvého otce a] mého strýce, otřesou minulostí celé rodiny. Po ní už není nic jako dřív, protože bývalý rámec našich vzpomínek a našeho pozemského příbytku je narušen nebo rozbit (…). Není v tom spíš Prozřetelností daná ekonomie celého života, která za námi spaluje mosty a žene nás kupředu skrze neustálé odpoutávání (které má svůj smysl i svou sladkost, víme-li, že vede k věčnému domovu, kde na nás čeká mnoho příbytků)? (…)

Je třeba všechno přijímat s plnou srdečnou prostotou dítěte. Pro dítě je samozřejmé, že všechno dostává od Boha, Spasitele. Je tedy třeba přijímat, co nám Bůh dává, i co do míry, i co do způsobu. Nepřejme si a nežádejme, aby nám to dával jinak.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 26. října 1945)

Nikoli každý bude poctěn prolitím své krve a bude moci zemřít pro víru, jak říká 2. vatikánský koncil. Avšak Bůh požaduje mučednického ducha po všech věřících. Znamená to, že všichni máme být ochotni položit život za víru, přestože nám Pán neudělí výsadu mučednické smrti. Máme být připraveni natolik, abychom – až nastane naše hodina – mohli říci: „Pane, byl jsem připraven položit za tebe život. A to se stalo.“

Zdá se výhodnější, když vštěpujeme Boha lidem, místo toho, abychom jim dovolili přistupovat k Bohu. Něco takového ale nikdy nefunguje, poněvadž Pán takto nejedná: nenaléhá, nedusí a neutlačuje, nýbrž naopak ustavičně miluje, osvobozuje a dává volnost. Nepodporuje svým Duchem člověka, který si podmaňuje druhé a zaměňuje smiřující evangelium s proselytismem, protože nelze hlásat Boha způsobem, který Mu protiřečí. Zatímco Bůh se prostě a pokorně nabízí, my jej stále s chutí vnucujeme a v jeho jménu prosazujeme sami sebe. A v tomto světském pokušení Jej necháváme sestupovat z kříže, abychom ho dokazovali mocí a vnějším zdáním. Ježíš ale smiřuje na kříži.

(papež František, promluva v kostele Nejsv. Srdce Páně v kanadském Edmontonu, 25. července 2022)

Nebojte se! Moc Kristova kříže a vzkříšení je větší než veškeré zlo, z něhož by člověk mohl a musel mít strach.
Nebojte se toho, co jste sami vytvořili, nebojte se ani všeho, co člověk vyrobil a čím je den ode dne více ohrožován!
A konečně, nebojte se sami sebe!
Kristus po svém zmrtvýchvstání řekl apoštolům a ženám: „Nebojte se!“ Tato slova potřebujeme dnes možná více než kdy jindy.
Je nutné, aby zesílila jistota, že existuje ten, kdo drží v rukou osudy tohoto pomíjivého světa, kdo má v rukou klíče od smrti a podsvětí, kdo je alfou i omegou.
A tento někdo je Láska... Jen on se může plně zaručit za slova: „Nebojte se!“.

(Jan Pavel II. /1920–2005/)

Za první světové války se v monarchii rychle projevil nedostatek základních potravin i uhlí, provázený strmým nárůstem cen; již v dubnu 1915 musel být zaveden přídělový systém. Císař Karel se osobně účastnil bojů, on i celá jeho rodina solidárně žili jen z válečných přídělů. Přestože rok 1918 znamenal rozpad monarchie, další desetitisíce padlých, nástup španělské chřipky a pro Karla osobně nesmírné strádání, nechal 31. prosince sloužit slavnostní Te Deum za vše, co tento rok přinesl. Na námitky odpověděl slovy:

Tento rok byl tvrdý, ale mohl být ještě mnohem horší. Nemůžeme z Boží ruky přijímat jen dobré, nýbrž musíme být vděční za všechno ostatní, ať je to jakkoliv těžké a bolestné. Nepřinesl snad tento rok tak dlouho toužebně očekávaný konec války? A za mír je každá oběť a každé odříkání oprávněná a levná cena.

(císař Karel Habsburský /1887–1922/)

Deprese mi dává předchuť naprostého svlečení se ze všeho vlastního, které tak toužebně očekávám, aby On mohl být vším v mém nitru. Vytrhává mne ze souvislosti, v níž se ode mne očekává, že budu fungovat, a staví mne do postavení naprosté závislosti. „Má“ síla k činu je pryč, má vůle nic nezmůže – a dokonce má touha se zdá spoutaná a omráčená. Jsem ponížen do stavu, v němž už téměř jen vegetuji. A tak začínám chápat, že jen Bůh mne ještě udržuje při životě. Jen On dává krvi kolovat v mých žilách. Jen On dává mému srdci tlouci… Učí mne spočívat v mé nahotě a doufat jen a jen v Něho.

(Wilfrid Stinissen OCD /1927–2013/, přijatá korespondence)

Čtrnáct dní jsme sledovali, jak se na nás pomalu chystá velký den útoku. Ukazovalo na něj všechno: od hloubení únikových zákopů až po přípravy za účelem evakuace raněných. Bohužel nepatřím k těm, které ofenziva přímo ohrožuje; přesto jsem během této doby jasně pocítil, jaké to je, sledovat, když se život s blížícím se datem stává problematickou záležitostí. Mysl se už najednou neumí zachytit u žádné vzdálené perspektivy a člověk se pomaličku přistihne, že žije, jako by už nebyl z tohoto světa.