KARMEL

(O.Carm. • blahoslavený • nezávazná památka 20. ledna)

Texty propria

Francesco Paoli se narodil 1. září roku 1642 v osadě Argigliano. Jeho rodiče se jmenovali Angelo Paoli a Santa, roz. Morelli, a mezi sousedy se těšili úctě pro svou poctivost, zbožnost a také solidaritu s potřebnými a chudými (ačkoliv sami nebyli nijak zvlášť zámožní). Tyto vlastnosti si Francesco, první z jejich sedmi dětí, nesl po rodičích celým svým životem. Již jako mladíkovi mu jeho krajané přezdívali „otec chudých“, což na nás působí dojmem proroctví, protože po jeho smrti papež Klement XI. tatáž slova nechal vytesat na jeho náhrobní kámen.

Proti jednotě Nejsvětější Trojice, k jejímuž obrazu jsme stvořeni, hřešíme, vždy když chceme potírat rozdíly, jedinečnost lidí a jedinečnost přístupů k Bohu a bojíme se doplňování, obohacování životními příběhy a dary druhých lidí. Hřešíme proti ní také jakoukoli zjednodušenou, povrchní jednotou, jež nezasahuje do hloubky a o kterou poctivě neusilujeme, často i za cenu bolesti. Pravdivá jednota se nevyhýbá konfliktům, ale řeší je z lásky a ve prospěch druhých lidí, ne pouze náš.

(Petr Beneš CSsR /*1965/, Vzhůru srdce; citováno podle stejnojmenné knihy meditací nad Písmem, Portál 2023)

Jednoznačné svědectví Nového zákona nám nedovoluje vzdát se úsilí o úplnou jednotu, i když se zdá, že není možné ji dosáhnout. U Boha není nic nemožného, říká Gabriel Marii. Jestliže může panna porodit dítě a Ježíš vstát z mrtvých, pak je křesťanská jednota s milostí Boží možná, i když si v tomto čase nedokážeme představit, jak by se jí dalo dosáhnout.

(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Být živí v Bohu)

I když je mysl při modlitbě roztržitá, naše nejhlubší já může být cele zaměřeno na Boha, volí si jedině Boha. Člověk může žít intenzivně v Bohu, aniž by to bylo vidět navenek, aniž by vědomě pociťoval touhu po něm. Podobně prohlašuje svatý Antonín, že nejopravdověji se modlíme, když o tom ani nevíme. Konečně odpovědí je důvěra, důvěra v Boha, který nikdy nezklame.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Jen ten, kdo musel čelit beznaději, je skutečně přesvědčen, že potřebuje milosrdenství. Ti, kdo milosrdenství nechtějí, ho nikdy nehledali. Je lépe najít Boha na prahu beznaděje než riskovat své životy v samolibosti, která nikdy necítila potřebu odpuštění. Život bez problémů může být doslova beznadějnější než život, který se potácí na okraji beznaděje.

(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 2.9)

Na čerstvě ořezanou vinnou révu, zakořeněnou v sypkém vápenci, nebyl hezký pohled. Byla celá pokroucená, osekaná, téměř odumřelá, bez známek života a někdejší krásy. Dřívější bujný růst byl ten tam, neměla z čeho žít, sotva se držela na holé skále. A přesto v těch osekaných pahýlech dřímala duše vinné révy; jakmile zapršelo, probudila se k životu. A dokonce se na ní objevily hrozny! Vinná réva řekla: „Odevzdej se životu a důvěřuj.“

(Janet Stuart, RSCJ /1857–1914/, Life and letters)

Je možné nezakoušet z Boha nic, a přesto ho šířit ostatním, aniž si to uvědomujeme. Bůh tak jedná: kolikrát jsem to už viděl! Může se stát, že člověk tápe ve tmě a v noci a že je přitom pro někoho světlem díky nějakému slovu nebo gestu, o kterém nevíme, odkud přichází. Tak jedná Bůh.

(Ermes Ronchi /*1947/, Klíčové otázky evangelia, meditace pronesené při duchovních cvičeních pro papeže Františka a římskou kurii, 2016)

Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. Tato a několik dalších pasáží v Novém zákoně učí skandální doktrínu: že Bůh se víc stará o sobecké, nepoctivé, lakomé, kruté a zkažené lidi a zločince než o lidi, kteří se snaží žít slušně, mají soucit s potřebnými, jsou věrní manželskému slibu, spravedliví ve svém jednání a tak dále. Zdá se, že Bůh se víc zajímá o hříšníky. Pokud je mi známo, toto pohoršlivé učení se nachází pouze v křesťanském evangeliu. V evangeliu nejde o to, že člověk má být dobrý, ale že má být zachráněn. Nejde o to, že má být v bezpečí, ale že má být spasen.

(Herbert McCabe OP /1926–2001/, Felix culpa)

P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

Teologové říkají, že křest Pána Ježíše v Jordánu je jedna z nejdůležitějších událostí jeho života. Proto o ní mluví všechna čtyři evangelia¹ a představují ji jako počátek jeho veřejného působení.

Pouze Matoušovo evangelium tlumočí Otcův hlas z nebe tak, že Otec promlouvá k lidem, kteří stojí okolo, tedy i k nám (Mt 3,17). Podle podání Markova (Mk 1,11) a Lukášova Otcův hlas mluví k Ježíši: „Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení“ (Lk 3,22). Nám, čtenářům a posluchačům evangelia, je dopřáno být duchovně svědky této události, naslouchat a snažit se jí porozumět.

Otec tu ujišťuje Syna o jeho identitě a o své lásce k němu. Tím ho upevňuje v odhodlání vykonat to, co si Otec přeje, vyplnit Otcovu vůli.