KARMEL

Prostá duše, která každý den ráno obětuje „všechny své modlitby, práci, radost i trápení“ nadcházejícího dne a pak bez reptání přijímá a s láskou reaguje na všechny situace toho dne jako na seslané od Boha, proniká téměř s dětskou vírou do hloubky pravdy o Boží vůli. Předvídat, jaká bude Boží vůle, rozumovat o tom, co jí určitě musí být, je lidská bláhovost a zároveň nejzchytralejší pokušení. Holá, prostá pravda zní, že jeho vůlí je to, co nám každý den sesílá, ať už jsou to okolnosti, místa, lidi nebo problémy. Jde o to, naučit se ji chápat, a to nikoli jen teoreticky či ve vzácných okamžicích osvícení skrze Boží milost, ale den co den.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, vzpomínky na pracovní tábor v Rusku, On mne vede, 3. kapitola)

Osvobození koncentračního tábora v Dachau, jehož se nedožil ani Hilarius, ani Titus, se dočkali dva naši pozdější biskupové a kardinálové – Josef Beran a Štěpán Trochta.

Okupanti – tehdy i dnes – si dávají záležet na likvidaci elit decimovaného národa, ať už jde o politiky, kněze, novináře či profesory. Scénář bývá velmi podobný. Po zatčení a uvěznění následuje trest smrti, nebo přeložení do „filtračního“ tábora a zavlečení do vězeňského lágru na území agresora. Zatímco za německé okupace se dařilo osudy zatčených v mnoha případech průběžně sledovat nebo alespoň zpětně dohledat a němečtí nacisté v Dachau umožňovali vězňům si se svými blízkými dopisovat, o statisících Ukrajinců zavlečených do odlehlých částí Ruské federace nejsou zatím žádné zprávy…

Vtělení? Ano, pro člověka, „propter nostram salutem“, ale ze všeho nejdřív pro slávu Otce. Ježíš jakožto velekněz celého lidstva by přišel na svět, i kdyby k pádu prvních lidí nedošlo. On je to, kdo vpravdě uctívá Otce, to On zastupuje před Boží Vznešeností celé stvoření.
A Eucharistie? Toto tajemství je zde nejen kvůli hříchu, jako svátost vykoupení, ale také kvůli Otci. Ježíš v Eucharistii: tak pokračuje Vtělení, tak pokračuje ona dokonalá modlitba, v níž oslavoval Otce za nocí, dokud ještě pobýval na naší zemi.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z 8. února 1955)

Ano, Kristus je v nás. Není mimo nás, tam, kde myslíme, že jej nalezneme … v mlčení, v modlitbě. Při nejživější činnosti je v nás, nebo lépe řečeno nežijeme my, ale on je v nás. Nehledejte tedy Krista mimo sebe jako něco, co musíte následovat, nutit k příchodu, ani ho nehledejte mimo svůj činný život – vždyť pro Vás je zde, v přítomném okamžiku. Nejste to Vy, kdo je plně zaměstnán od rána do večera – je to Kristus. Váš Kristus, který Vám náleží, tak jak je ve Vás. Váš Kristus je Kristus činnosti; pro Vás je právě v činnosti.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis řádové sestře – učitelce, 12. prosince 1931)

Tento den, 6. červen, nám připomíná bitvu za Evropu a za její svobodu. Tehdy před šedesáti lety šlo o osvobození Evropy a světa od nelidské diktatury, která pohrdala člověkem. Lidská osoba byla pošlapávána a zneužívána jako nástroj šílenou mocí, která chtěla vytvořit nový svět. Mluvilo se o Bohu, ale byl používán jako nálepka, která byla nástrojem vůle k absolutní moci.

Ať jsme sebechudší, musíme se bez jakékoli postranní myšlenky vrhnout do svatodušního ohně, jenž sežehne vše, co má být sežehnuto, a v nás promění a prozáří ony požehnané věci, které do nás Bůh vložil v den našeho křtu a vkládá je do nás při každém setkání, kdy ho do svých srdcí při mši přijímáme.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Horký den. Prázdný žaludek. Krásné kupovité mraky plují nad lesy a všechno je tiché.
Mše je tím nejpodivuhodnějším, co kdy vstoupilo do mého života. Když stojím u oltáře, cítím, že jsem skutečně tou osobou, jakou mě Bůh opravdu chtěl mít. Největším darem, který každý může dostat, je mít podíl na tom nekonečném činu, jímž se Boží láska vylévá na všechny lidi.

(Thomas Merton, deníkový zápis z vigilie Letnic, 4. června 1949)

„Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije…“ Co je to však za žízeň? Odpověď je jednoduchá: když do duše vstoupí Duch svatý, rozdmýchá v ní řeřavé uhlíky a zapálí oheň lásky. Duše vzplane plamenem lásky a z tohoto ohně pak vylétají jiskry lásky, které budí žízeň a lahodnou touhu po Bohu.

(Jan Tauler, OP /1300–1361/, kázání 11.2)

Lidé neznají dosti Ducha svatého, a proto ho málo vzývají. Jediný způsob opravdové modlitby k němu spočívá v tom, že se mu odevzdáme. Uchvátí nás, aniž to řekne, vede nás, zatímco si myslíme, že jdeme sami. Proniká do našeho života a působí v něm jako tajemná síla, i když si někdy myslíme, že náš život ubíhá v malosti, jednotvárnosti, je unavený, suchopárný a bez radosti. (…) Neříkejte, že nepokračujete na duchovní cestě, protože nepozorujete, že byste pokračovala. Ať je to zastřené světlo, ať je to studené teplo – přijímejte, co Duch svatý posílá. Přijímejte jeho způsoby.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 16. května 1940)

Dnes ráno jsem se stal františkánským terciářem v kostele Santa Chiara. Toužil jsem po tom už dlouho. (…) Vnímal jsem, že mě svatý František přivítal s radostí, ne však kvůli mé osobě, ale spíš kvůli tomu, co chce ve mně vykonat Ježíš.

(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/, deníkový zápis, 6. listopadu 1920)