KARMEL

Mám srdce plné radosti nad tím, co mi říkáte o církvi, že ji milujete stále víc a víc. Když na ni hledíme očima víry a lásky, musíme přece velebit Boha za to, že nás do ní povolal! Vše, co je v nás, prošlo dvaceti stoletími a přišlo k nám jejím prostřednictvím. A Ježíš ji tolik miloval a „získal si ji za cenu své krve“. Proč by nám nepomáhal, abychom jí zůstali věrni?

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

To znamení, které Ježíš slíbil generaci, jež mu nerozuměla, bylo „znamením proroka Jonáše“ – to je znamení jeho vlastního zmrtvýchvstání. Život každého mnicha, každého kněze, každého křesťana je poznamenán znamením Jonášovým, protože my všichni žijeme z moci Kristova zmrtvýchvstání. Ale já cítím, že můj život je obzvláště zpečetěn tímto velikým znamením, které křest, řeholní povolání a kněžská služba vpálily až do kořenů mého bytí, protože stejně jako Jonáš cítím i já, že putuji ke svému osudu v břiše paradoxů.

(Thomas Merton /1915–1968/, úvod k deníku vydanému pod názvem Jonášovo znamení)

Otčenáš je modlitbou chvály a díkůvzdání, modlitbou prosebnou a odprošující. V jejích krátkých, prostých větách je obsažen celý vztah mezi člověkem a Bohem, mezi námi a naším milujícím nebeským Otcem … Slova ale ještě nedělají modlitbu, a to ani slova Otčenáše … Správná slova i ty nejzbožnější fráze se dají vyslovovat stejně snadno, jako když se pes hlásí o svou večeři. Také on se naučil, co má říkat, a ve správnou chvíli říká správná slova. Jenže toto mechanické odříkávání má k modlitbě stejně daleko jako štěkot psa k lidské řeči. Bůh může slyšet a chápat, stejně jako my slyšíme a nakrmíme psa. Určité minimální komunikace bylo dosaženo a žádné úsilí nenechá Pán bez odměny, ovšem jak se skutečně modlit, k tomu jsme zatím nedospěli.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, vzpomínky na sovětské vězení, On mne vede, 5. kapitola)

Když Ježíš hovoří o posledním cíli, říká: „Byl jsem hladový, žíznivý, nahý, ve vězení.“ Ani jediným slovem nezmiňuje svátosti nebo ctnosti, ale praví: Dělil ses s druhými, nebo ne? Podle toho budeš souzen. Tím nechci říci, že svátosti či ctnosti jsou neužitečné; jsou to však jen prostředky k tomu, aby se člověk naučil milovat – protože toto je cíl: miluj. A my vidíme, že se prostředkům dostalo stejné váhy jako cíli, ba dokonce že je větší starost o to, aby se dbalo prostředků!

(Abbé Pierre /Henri Grouès, 1912–2007/, Testament)

Drazí bratři a sestry, vydejme se na cestu lásky: je nám dáno čtyřicet příhodných dní, abychom si připomněli, že svět nemá být uzavřen v úzkých hranicích našich osobních potřeb, a abychom znovu objevili radost nikoli z věcí, které máme hromadit, ale z péče o ty, kdo jsou v nouzi a soužení.
Vydejme se na cestu modlitby: je nám dáno čtyřicet příhodných dní, abychom Bohu znovu dali prvenství v našem životě, abychom s ním vedli dialog celým srdcem, a to nikoliv ve zbytkovém čase.
Vydejme se na cestu postu: je nám dáno čtyřicet příhodných dní, abychom znovu objevili sami sebe, omezili diktaturu plánovacích diářů, které jsou vždy plné věcí na dělání, požadavků stále povrchnějšího a těžkopádnějšího ega, a vybrali si to, na čem záleží.
Bratři a sestry, nerozptylujme milost této svaté doby…

(papež František, promluva na Popeleční středu 2023)

Ve zpovědnici se někdy ptám: dáváte almužnu, pomáháte? A když ji dáváte, díváte se tomu člověku do očí, dotýkáte se jeho ruky, nebo mu peníze jen tak pohodíte? Dotýkat se chudoby, mít srdce, které se dotýká. Dívat se a chápat.

(papež František, promluva k italské kooperativě, 5. ledna 2024)

Ježíš je odsouzen na smrt. Bere na sebe rozsudek, kterému jsme všichni vystaveni. Skutečnost, že jednoho dne zemřeme, je to jediné, v čem máme naprostou jistotu. (…) Budeme-li pamatovat, že i my jsme odsouzeni zemřít, možná pak každý den prožijeme jako vzácný a neopakovatelný čas, s dary a milostmi, které nám Pán dnes dá. Pane, dej, ať jsme vděční za tento den i za každý další den až do smrti.

(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Křížová cesta pro věřící i nevěřící, 1. zastavení)

Ne, kvůli postní době nedělejte nic, co by mělo za následek nějakou zvýšenou únavu nebo pokles odolnosti: vždyť Vy neustále žijete na pokraji přetížení, nesmíte nic přehánět. A pokud jde o ty „oběti“, nedělejte nic, co by Vás „přepínalo“ nebo Vám působilo křeč. To podstatné je, že zůstanete otevřená dechu Pána Boha, tam, kde se dává poznat, i tam, kde nás drží v nevědomosti, a to se stále touž jistotou, že nás miluje. Odevzdávejte mu každý den, vkládejte každý den do jeho věčnosti.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Člověk touží po tom, aby byl stále znovu obdarováván bytím, aby mohl vyčerpat to, co mu okamžik zároveň dává i bere. Nechce se vzdát toho, co mu dává plnost, a chtěl by být bez konce a bez hranic, aby to měl úplně a ustavičně. Radost bez konce, štěstí beze stínu, láska bez hranic, vystupňovaný život bez ochabnutí, co nejmocnější čin, jenž je zároveň dokonalým pokojem a uvolněním ode všech napětí – to je věčná blaženost (…) To je bytí, o něž člověku v jeho životě jde.

(Edith Stein /1891–1942/, Welt und Person; 110)

Nikdy se těmito obdobími temnoty nenech znepokojit. (…) Měj v Něj naprostou důvěru – a nechť každá Tvá úvaha a vnitřní zkoumání ústí v dojem naprostého odevzdání se Bohu a jeho neomylnému a milujícímu vedení. Za tím účelem se zřekni všech soukromých pocitů nebo i zdánlivých důkazů.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis sestřenici, 12. února 1919; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)