Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Jsme povoláni dávat růst kultuře milosrdenství, založené na znovuobjevování setkávání s druhými; kultuře, v níž se nikdo nedívá na druhého lhostejně, ani neodvrací zrak, když vidí utrpení bratří. Skutky milosrdenství jsou „rukodělné“, žádný není stejný jako druhý; naše ruce je mohou utvářet tisícero způsoby a třebaže Bůh, který je inspiruje, je jediný, a jsou z jediné „materie“, kterou je samo milosrdenství, každý nabývá odlišnou formu.
„Chudé máte mezi sebou vždycky“, říká Ježíš svým učedníkům. Nemáme alibi, které by ospravedlňovalo netečnost, když víme, že se Ježíš ztotožnil s každým z nich.
(papež František, Apoštolský list k závěru Svatého roku milosrdenství, odst. 20; 2016)
Jednou z příčin neklidu mnoha křesťanů je bezpochyby mentalita, jež si libuje ve statistikách. Přikládá se jim největší důležitost. Co všechno se už v křesťanském světě počítalo! „Vytrubuje se“ účast na nedělní mši, křty, přijímání, kněžská a řeholní povolání atd.! Všechno podlehlo statistikám a vzestupným grafům! Jistě, jsou to údaje užitečné k poznání a jsou cenné pro toho, kdo je umí použít. Rizikem je přičítat jim neúměrnou důležitost ve srovnání s hlubokým hnutím, jež oživuje Boží lid a jež se nedá nikdy zachytit čísly. Když chtěl David ve Starém zákoně spočítat své poddané, Bůh jej za to přísně potrestal. A když šel Gedeon bojovat proti Midjancům s vojskem, které považoval za silné, vyzval ho Bůh, aby poslal většinu domů. Protože když jde o Boží království, není nikdy důležitý počet, nýbrž určitá skrytá kvalita, zřídka viditelná navenek a rozhodně nikdy neodpovídající kvantitě.
(André Louf, OCSO /1929–2010/, knižní rozhovor „V milosti Boží“)
Neklesejte na mysli proto, že jste se přistihli při takové či onaké slabosti. To se nám přihodí desetkrát za den. Tehdy se znovu obracíme k Bohu a opět seznáváme, jak je vůči našim ubohým srdcím něžný a trpělivý.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Svatý Tomáš Akvinský udává tři ukazatele, podle nichž můžeme rozpoznat skutečný předmět naší životní orientace:
- id in quo maxime delectatur:
… to, co mi přináší největší potěšení … - id cui maxime intendit:
… to, k čemu nejvíce tíhnu … - id in quo praecipue vult quilibet convivere amico:
… to, co bych nejraději sdílel s přítelem …
(citováno podle zápisků otce Jeronýma /1907–1985/, mnicha trapistického kláštera v Sept-Fons)
Rád si Boha představuji jako štědrého otce, který přijímá syna, jenž odešel a utratil celé jmění, a vrací se zraněný… přijímá ho. A podle evangelia si syn „připravil řeč“: „Tatínku, zhřešil jsem proti nebi, proti tobě…“. Ale otec ho svým objetím téměř nenechal promluvit. Rád myslím na Boha s tímto objetím. Když jdu a říkám: „Ale, já jsem v tom selhal…“, rád na něj pomyslím, jak mě obejme a říká: „Ale pokračuj, pokračuj, pokračuj.“ Líbí se mi, jak mi říká: „Ale, pokračuj, pokračuj.“ Je to Hospodin, který nás povzbuzuje, který se nepohoršuje nad našimi hříchy, protože je Otec a doprovází nás. Považuje za samozřejmé, že jsme hříšníci.
(papež František, úryvek z rozhovoru s Fabiem Faziem v televizním vysílání; 15. ledna 2024)
Podle mě je skutečně třeba nastolit zdravý smír mezi Bohem a Světem, mezi touhami po odpoutanosti od světa, které jsou vlastní křesťanství, a nevykořenitelnou vášní, která nás celé rozechvívá, jakmile zakusíme něco z duše velkého Celku, jehož jsme nepopiratelnou součástí. (…) Správně spatřuješ velkou oporu ve sv. Pavlovi. Je to ten nejspolehlivější teoretik s nádechem jistého křesťanského panteismu. Pro něho k sobě všechny síly v hloubce přiléhají, spojují se a lidství našeho Pána se jich ujímá a přetavuje je v přesahující a osobní jednotu. Sv. Pavel hovoří ve vztahu ke světu nejméně tolik jako ve vztahu k jednotlivci. A to je jeden z důvodů, proč mě jeho četba zajímá víc než všechny ostatní.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 2. února 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)
Na co máme nárok, to chceme dostat do písmene, ale na druhých požadujeme, aby svá práva uplatňovali zdrženlivě; své postavení si bráníme puntičkářsky, ale po jiných chceme, aby byli pokorní a ústupní; na bližního si stěžujeme hned, ale na nás by si neměl stěžovat nikdo; když něco uděláme pro druhého, vždycky nám to připadá jako velká laskavost, ale to, co on udělá pro nás, nám připadá nicotné.
Filoteo, měř stejně a buď ve svých činech spravedlivá; vždycky se vžij do postavení bližního, a jeho si představ na svém vlastním místě – tak budeš posuzovat správně; při koupi buď jako prodavačka, při prodeji jako zákaznice – a budeš prodávat i kupovat spravedlivě. Všechny tyto nespravedlnosti jsou malé, a proto nezavazují k náhradě (jestliže jenom stroze požadujeme to, co je pro nás výhodné), zato však nás zavazují k polepšení, neboť jsou to velké nedostatky rozumnosti i lásky…
(František Saleský /1567–1622/, Úvod do zbožného života, část 3, kap. XXXVI)
Všecko, co je pravdivé, ať je učí a pronáší kdokoliv, je od Ducha svatého, říkával Tomáš Akvinský. Proto se nebál hledat pravdu ani v knihách mohamedánských Arabů, Židů a pohanského Aristotela a vše to slil ve výhni své duše v jeden kov…
(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvek ze stati „Svatý Tomáš Akvinský“, otištěno v „Poslu Božského Srdce Páně“, 1938; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)
Tak už je mi osmdesát jedna let. Jak člověk stárne, rodí se v něm postupně vědomí povinnosti. Napřed mu vzdorujete, protože máte dojem, že je to namyšlenost, ale pak se uvnitř se stále větší naléhavostí ozývá hlas: „Než nás opustíš, řekni, co víš.“
Kdybych dnes tuto výzvu neuposlechl, měl bych pocit, že zakopávám hřivnu jednoho lidského života. Nejde samozřejmě o hodnotu mé osoby, ale o to, co jsem díky životním okolnostem, jimiž jsem byl veden hned sem, hned zase tam, pochopil, a to často až poté, co jsem se vzdal svého tuhého odporu.
Říci, co vím… Jakmile se do toho pustím, zjišťuji, že jde vlastně jen o několik málo jistot. Jsou tři: a přece je pravda, že věčný Bůh je láska; a přece je pravda, že jsme milováni; a přece je pravda, že jsme svobodní. Kéž by se mi podařilo tyto tři jistoty sdělit druhým.
(Abbé Pierre /Henri Grouès, 5. srpna 1912 – 22. ledna 2007/, Testament)
Víra tkví v tom, že rozpoznáváme církev v těch hadrech, do kterých ji oblékly hloupost a bláznovství jejích dětí. To, že cítíme pokoj v hloubi, pod zmatky bouří.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Síla toho, co spojuje všechny křesťany, má nesmírnou hodnotu. Mnohdy věnujeme přílišnou pozornost tomu, co nás rozděluje, a už méně doceňujeme to a vážíme si toho, co nás spojuje. Přitom to, co nás spojuje, nám umožňuje žít ve světě, aniž by nás pohltila pozemská imanence, duchovní prázdnota, pohodlné sobectví, konzumistický a sebezničující individualismus.
Nás všechny křesťany spojuje jedna víra v Boha Otce, který nám dává život a velmi nás miluje. Spojuje nás víra v Ježíše Krista, jediného Vykupitele, který nás vysvobodil svou požehnanou krví a svým slavným vzkříšením. Spojuje nás touha po jeho slovu, které vede naše kroky. Spojuje nás oheň Ducha, jenž nás podněcuje k poslání. Spojuje nás nové přikázání, které nám Ježíš zanechal, hledání civilizace lásky, vášeň pro Království, k jehož budování spolu s ním nás volá sám Pán. Spojuje nás zápas o pokoj a spravedlnost. Spojuje nás přesvědčení, že ne všechno končí spolu s tímto životem, nýbrž že jsme povoláni k nebeské hostině, kde Bůh osuší každou slzu a shromáždí to, co jsme vykonali pro ty, kdo trpí.
Toto všechno nás spojuje. Jak bychom mohli nebojovat společně? Jak bychom se mohli nemodlit společně a společně nepracovat bok po boku, abychom chránili chudé z Amazonie, a tak zjevovali svatou tvář Páně a pečovali o jeho stvořitelské dílo?
(papež František, exhortace Querida Amazonia, odst. 108–110; 2020)