KARMEL

Kéž náš Pán, pojímaný jako jediný prvek, jako jediná nezbytná a dostačující kořist pro úspěch v životě, roste ve Tvém srdci. (…) Bůh je všechno. Tím, že k Němu úplněji a věrněji směřujeme a ze všech svých sil k Němu tíhneme, vyčerpáváme beze zbytku všechny užitečné síly svého bytí; sbližujeme se neomylně a bez nebezpečí, že ztratíme ty, které milujeme; nabýváme schopnost činit okolo sebe dobro, vyzařovat pokoj a dobro… Jediným úkonem, jediným postojem uskutečňujeme celou složitost našich tužeb a povinností. Není snad pravda, že je dobré se bezpečně a nenávratně oddat požehnané jednotě s Bohem, do níž jsou zahrnuty všechny věci a všichni lidé?

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 24. prosince 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Láska snáší s pozitivním duchovním postojem všechna protivenství. Znamená to zůstávat pevný v nepřátelském prostředí. Není to jen tolerování některých obtížných věcí, nýbrž je to něco mnohem širšího: dynamický a trvalý odpor, schopný vyrovnat se s jakoukoli výzvou. Je to láska navzdory všemu, a to i když celý kontext vybízí k něčemu jinému. Projevuje určitou míru houževnatého hrdinství, síly proti jakémukoli zápornému proudu, opci pro dobro, kterou nic nemůže zničit. To mi připomíná slova Martina Luthera Kinga, když i uprostřed nejtěžšího pronásledování a ponižování zdůrazňoval, že je třeba se rozhodnout pro bratrskou lásku: „Člověk, který tě nejvíc nenávidí, má v sobě něco dobrého; také národ, který nejvíc nenávidí, má v sobě něco dobrého; také rasa, která nejvíc nenávidí, má v sobě něco dobrého. A když se ti podaří podívat se do tváře každého člověka a uvidíš velmi hluboko v jeho nitru to, co náboženství nazývá „Boží obraz“, začni ho navzdory všemu milovat. Nezáleží na tom, co dělá, ty tam vidíš Boží obraz. Je tu nějaký prvek dobroty, které se nebudeš moci zbavit… (…) Když se pozvedneš na úroveň lásky, její veliké krásy a moci, pak jediná věc, kterou se snaž porazit, jsou zlé systémy. Lidi, kteří se chytli do pasti toho systému, miluj, ale snaž se porazit ten systém.“

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 118; 2016; papež zde cituje nositele Nobelovy ceny míru, amerického baptistického kazatele Martina Luthera Kinga /15. ledna 1929 – 4. dubna 1968/)

Zdá-li se ti, že tě Bůh neslyší, volej o to hlasitěji, a pokud tě vyhání ze dveří, vejdi druhými. Řekne-li ti – tak jako kananejské ženě –, že nejsi hoden milosti, o niž prosíš, vyznávej, že právě proto neprosíš o výsostné milosti, ale pouze o možnost jíst drobty, které padají z Božího stolu.

(Jana Františka de Chantal /1572–1641/, Malé pojednání o modlitbě)

Drahá Marguerite,

tímto odpovídám na Tvůj dopis z 5. ledna, který mi přišel pochopitelně hodinu poté, co jsem hodil do schránky lístek pro Tebe. Děkuji Ti za přání do nového roku a ještě jednou: ať v Tobě přebývá čím dál víc Boží pokoj a uchvacující láska našeho Pána! Je možné, že se cítíš velmi daleko od ideálního a tak žádoucího sjednocení své bytosti v Bohu. Trpělivě se odevzdej. Podstatné je, že se touhou, modlitbami, úsilím zaměřuješ a pozvedáš ke Středu veškerého života a štěstí. Žádá se po nás jen dobrá vůle… Jakmile Bůh objeví v některé lidské monádě tuto dobrou vůli, dříve nebo později – třeba i ve smrti – doplní úsilí svého tvora a ujme se ho.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 12. ledna 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Svěřuji se laskavě do modliteb všem mým předrahým dcerám a sestrám společně i jednotlivě a prosím je, aby se snažily být svaté a aby neztrácely čas, a ať si stále uvědomují, že nebudou-li usilovat být takovými nyní, nebudou jimi ani později. Všecko pomíjí a všechno je bláznovství kromě věrné služby Bohu.
Ať Bůh tisíckrát žehná Vaší Důstojnosti a ať Vám dá tolik své lásky, kolik si jí pro Vás horoucně přeji, přál bych si Vás vidět celou planoucí tímto božským ohněm a tato moje touha je tak silná, že to nemohu nijak vyjádřit, neboť se mi zdá, že Bůh velice hladoví po Vašem srdci.

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 27. června 1647)

Nemůžeme pouze chválit Boha, který nám žehná. Musíme žehnat všemu, co je v Něm, všem lidem, žehnat Bohu a žehnat bratrům, žehnat světu – v tom spočívá křesťanská mírnost, tedy ve schopnosti vnímat požehnání a žehnat. Tento svět potřebuje požehnání, které můžeme dávat a dostávat. Otec nás má rád. A nám zbývá pouze radost z toho, že Mu můžeme dobrořečit a vzdávat díky, naučit se od Něho nezlořečit, nýbrž žehnat.

(papež František, katecheze o modlitbě: požehnání; 2. prosince 2020)

Je hlubokou duchovní zkušeností kontemplovat každou drahou osobu Božíma očima a poznávat v ní Krista. Vyžaduje to ode všeho oproštěnou otevřenost, která umožňuje oceňovat její důstojnost. Pro druhého můžeme být plně přítomni jen tehdy, dáme-li se mu prostě „jen tak“ a na všechno kolem zapomeneme. Milovaná osoba si zasluhuje plnou pozornost. Vzorem toho byl Ježíš, protože když k němu někdo přistoupil, aby s ním promluvil, on se na něj zahleděl, díval se s láskou…

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 323; 2016)

Letos mě zaujalo tohle: jestliže se Slovo stalo malým dítětem, je to proto, abychom si je mohli přitisknout k srdci a dovolit, aby do nás vstoupila jeho čistota a jeho jas namísto onoho zoufalství, které číhá na každou duši, když se na chvilku odvrátí od svého Boha.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Ve středu o vigilii Zjevení Páně jsme jeli do Louisville. V zimě vypadá pruhovaná krajina okresu Nelson strašně chudě a uboze. Jsme to my, kdo mají být chudí: myslím teď na lidi v chatrči u Brandeisovy továrny v Brook Street v Louisville. Museli jsme tam čekat, až ctihodný otec koupí nějaké náhradní díly k traktorům. Žena, která na tom místě bydlela, stála venku před chatrčí a třásla se v nějakých hadrech, zatímco podezřele vyhlížející anonymní náklaďák skládal jakési pašované uhlí na její dvorek. Pochyboval jsem, že už se letos v zimě zahřála. A myslel jsem na náš klášter v Gethsemani, kde jsme všichni vyhřátí a dostáváme své jídlo, takové jaké je, když přijde čas jíst, a kde žiji zavřený v té místnosti s rukopisy a starými tisky, které byste nenašli v domě milionáře! Cožpak nikdy nepřestanu být takhle pohodlný, prosperující a uhlazený? Svět je příšerný, lidé hladovějí k smrti a mrznou … a já tu sedím se stříbrnou lžící v puse a píšu knihy a kdekdo mi posílá fanouškovské dopisy a říká mi, jak jsem obdivuhodný proto, že se vzdávám tak „mnohého“. Rád bych se jich zeptal, čeho jsem se vlastně vzdal, kromě bolení hlavy a zodpovědnosti?

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 8. ledna 1949)

Tím, co světu chybí, je právě maličký Ježíš z Betléma. Když ho najdeme, našly jsme mírnost, malost a lásku… Při pohledu na jesličky se pýcha zlomí daleko více než před obrazem nazaretské dílny nebo před Kalvárií. Člověk se musí tolik sklonit, aby chápal a zamiloval si malé dítě…

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence II/67)