KARMEL

Existuje mnoho důvodů, proč by mě Bůh neměl povolat.
Neměj však obavy. Jsi v dobré společnosti:

Mojžíš koktal.
Davidovi nepadlo brnění.
Marek byl zamítnut Pavlem.
Timotej měl žaludeční vředy.
Ozeášova žena byla prostitutka.

Jediným vzděláním Amose byla škola v prořezávání fíkovníku.
Jákob byl lhář.
David měl milostné pletky.
Šalomoun byl velmi bohatý.
Ježíš velmi chudý.

Abrahám byl příliš starý.
David příliš mladý.
Petr měl obavy ze smrti.
Lazar byl mrtvý.
Jan byl na sebe příliš přísný.

Noemi byla vdova.
Pavel byl vrah
stejně jako Mojžíš.
Jonáš utíkal před Bohem.
Miriam, sestra Mojžíšova, byla drbna.

Gedeon a Tomáš pochybovali.
Jeremiáš dělal ze sebe šaška,
měl deprese a sebevražedné myšlenky.
Eliáš trpěl syndromem vyhoření.
Jan Křtitel byl křikloun a buřič.

Marta byla příliš starostlivá.
Marie mohla být líná.
Samson měl dlouhé vlasy.
Noe byl opilý.

Umíš si představit, jak rychle Mojžíš vzplanul?
A co teprve Pavel či Petr?

Ale Bůh nevyžaduje přijímací pohovor.
On nenajímá a nepropouští jako většina zaměstnavatelů,
protože On je náš Otec, ne Zaměstnavatel.

ZDROJ>>>

Často si myslím, že tu milost, která ve Vás teď přebývá, jste od Boží lásky obdržela za svou předchozí věrnost, za rozhodnutí zasvětit se cele Bohu, jež jste učinila už v dětství, za svou touhu po jeho království. Jsou chvíle, kdy je třeba jít k Bohu, a jiné chvíle, později, kdy ke svým dětem přichází On.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

S projevy něžnosti nesmíme čekat, až druhý člověk zemře. Dávejme lásku najevo tehdy, kdy ji druhý může vnímat a oplácet. Rozdávejte slova lásky nebo vděčnosti, dokud je druzí mohou slyšet. Navštívil jsem svého otce den předtím, než zemřel. Když jsem spolu s matkou odcházel z pokoje, cítil jsem, že se na mě dívá, že mi možná chce ještě něco říct. Protože už jsme ale měli zpoždění, pomyslel jsem si: „Vždyť to můžu říct zítra.“ Jenže na druhý den už bylo pozdě.
Nečekejte. Před poslední večeří nějaká žena pomazala Ježíše olejem. Učedníci proti tomu měli námitky. On jim ale řekl: „Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky, mne však vždycky nemáte. Udělala, co mohla: už napřed moje tělo pomazala k pohřbu.“ Až pak ženy přijdou Ježíše pomazat do hrobu, bude už pozdě. Carpe diem: využij přítomný okamžik, abys projevil lásku.

(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Křížová cesta pro věřící i nevěřící, 13. zastavení)

Pamatujme, že evangelijní věrnost není stabilita místa, ale stabilita srdce. Nespočívá v odmítání změn, ale v provádění nezbytných změn, abychom splnili to, co od nás Pán žádá, tady a teď. A tak věrnost vyžaduje pevnou oddanost hodnotám evangelia a vlastnímu charismatu a zřeknutí se toho, co člověku brání dát to nejlepší ze sebe Pánu a druhým.

(papež František, úryvek z promluvy k účastníkům generální kapituly Řádu bosých karmelitánů; Řím, Sala Clementina, sobota, 11. září 2021)

Sám jsem si v mládí, v oné době, kdy bylo po celém světě tolik rozkolů, kladl otázku: Proč je mezi lidmi, i mezi křesťany, tolik sporů, tolik posuzování? Jednoho dne, přesně si na něj pamatuji, jsem v soumraku pozdního letního večera pozoroval tlumené světlo, když na krajinu padal stín. Tehdy jsem si řekl: Začni u sebe, rozhodni se, že nebudeš vynášet přísné soudy, snaž se spíš pochopit druhé než být pochopen, a nalezneš radost. Bylo mi asi šestnáct let. Toho dne jsem doufal, že toto mé rozhodnutí bude platit jednou provždy.

(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)

Důvěřovat v Boží milosrdenství znamená smířit se se svou hříšností – ne s hříchem – a přijmout ji jako svůj duchovní stav. Duše se může zneklidňovat pro svoji hříšnost domněle. Zdrojem jejího neklidu není často to, že je hříšná, nýbrž to, že svoji skutečnou hříšnost nepřijímá. Smířit se se svojí hříšností v Božím milosrdenství znamená otevřít zdroj Božího pokoje.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky)

Moje milá sestřičko Růženko,

v těchto velikonočních dnech čteme stále o strachu, který měli učedníci Páně a ženy ze Zmrtvýchvstalého, protože v Něm viděli duchy. Duchové působí strach, Zmrtvýchvstalý vítězí nad strachem, protože pravý poměr k Němu je láska. A v lásce není strach, říká svatý Jan. Strach, trápení se kvůli minulosti jsou často jen zahalené formy egoismu, malé víry v milosrdenství Boží. Bůh je větší než moje srdce, mnohem větší než moje malost a slabost. Proto také si nemusím vykupovat Jeho milosrdenství speciálními činy a skutky. Důvěra, že On chce můj život a je mým Životem!
V poslední době toho bylo na mne moc. Byl jsem velmi vyčerpán. Ale síla Boží působí v lidské slabosti, říká svatý Pavel. Tuto Vám přeji z celého a bratrského srdce.

o. Vladimír

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 26. dubna 2000)

Někdy je tomu tak, že se modlíme vlastně s málem. Jsme vnitřně jakoby oproštěni. Šťastný, kdo může Kristu říci: „Ježíši Kriste, neskrývám ti nic ze svého srdce, ty víš, že sotva dokážu vyjádřit svou touhu po spojení s tebou. Sám jsi zakusil lidský úděl. Ty víš, že někdy mě to jakoby táhne na všechny strany současně. Ale i když moje vnitřní já zakouší prázdnotu, zůstává ve mně stále žízeň pro tvé přítomnosti. A když se mi modlitba nedaří, jsi mou modlitbou ty sám.“

(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)

Je bolestné být tak zadobře s těmi, kteří vraždí naše bratry. Bylo by lepší trpět s nimi než být pod ochranou jejich pronásledovatelů… Je to hanba pro Evropu. Jedním slovem mohla zabránit těm hrůzám a neudělala to. Je pravda, že svět velmi málo věděl o tom, co se tu událo. Turecká vláda si koupila tisk, dávala obrovské sumy některým novinám, aby uveřejňovaly pouze její zprávy… Přicházím vás zavolat na pomoc…

(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis sestřenici, v němž roku 1896 popisuje masakry Arménů)

Zmrtvýchvstání je třeba vidět v souvislosti s tělesností. Mnoho zásadních prvků katolické doktríny se týká lidského těla: dětské tělo v jeslích, eucharistie jako dar těla, zmrtvýchvstání Kristova těla, naše vlastní zmrtvýchvstání. Myslím, že naše nesnáze porozumět zmrtvýchvstání pramení z toho, že máme sklon dívat se na lidské tělo jako na pytel masa a kostí. Tělo je však něco víc. Umožňuje nám být s druhými. A zároveň nás omezuje. Kdybych byl ve vedlejší místnosti, nemohl bych být tady s vámi; když někdo zemře, nemůžu s ním mluvit.
Zmrtvýchvstání těla je tedy mnohem víc než jen oživení nějaké mrtvoly. Je to proměna způsobu, jak je nám Kristus přítomen, jsou tak překonány všechny hranice, které nám klade naše tělesnost. Na zmrtvýchvstání se můžeme dívat jako na proměnu Krista do stavu, v němž dochází k dokonalému sjednocení.

(Timothy Radcliffe OP /*1945/, úryvek z knižního rozhovoru Nazývám vás přáteli, 2000)