KARMEL

Udeří-li tě někdo na pravou tvář, nastav mu i levou.“ Jsou to slova Krista Pána z jeho kázání na hoře. Nejsou příliš jasná ani příliš pohodlná jako mnohá jiná v evangeliu. My se ovšem příliš nesnažíme jim trpělivě porozuměti, a proto děláme, jako by jich nebylo, jako by tam byla jen tak pro zajímavost. Někteří pak jich zneužívají. Jsou to lidé, kteří myslí, že se toho nejvíce udělá neděláním ničeho, vzdycháním, očekáváním konce světa.
Není věru třeba mnoha čtení a přemýšlení k poznání, že činný postoj k životu, víra v činnost, je přímo duší křesťanství. Všechny schopnosti v nás mají sloužiti k milování Boha (…), ani částečku z nich nemáme nechati ladem, ani nejmenší myšlenku a nejnepatrnější slovo, neboť ze všeho budeme museti skládati účty. Máme své síly napnout až do konce, jako tělo Krista Pána na kříži, až k mezím našich možností a ještě přes ně.
Je proto falešné tvrditi, že křesťanství vůbec kdy hlásalo, že se nemá odporovati zlu. Ten, kdo by přihlížel nečinně ke křivdě, která se děje jeho bratrovi, k němuž má své závazky, a nepoužil by všech svých prostředků, všech svých sil, aby mu pomohl, by se prohřešil proti základnímu přikázání naší víry.

Proč radost…? Milovat Boha přece znamená nacházet své štěstí v Boží radosti a štěstí. Znamená to mít úplnou, totální radost, protože Bůh je trvale šťastný. Normálním, trvalým postojem pokřtěného člověka je tedy plnost radosti. Ti, kdo patří Bohu a žijí z něj, se oddávají radosti. Žijeme-li s Pánem a on s námi, jak by náš život nebyl plný radosti a jásotu…? Pokoj pro přítomnost, naděje pro budoucnost a ovoce radostnosti a štěstí, dokonalá radost.

(Dom Paul Delatte, OSB /1848–1937/, komentář k žalmům)

Moje milá sestřičko Růženko,

vždy mne potěší, když píšete, že se Vám daří lépe. Bůh je Váš nejlepší přítel. Vaše Ty, které chce Vaše štěstí a dobro. On je velmi blízko Vám, blíž, než Vy jste sama sobě, On Vás chce obdarovávat svou láskou. On Vás vyvádí z toho, co Vás straší a co Vás přemáhá. On je středem Vašeho života, On k Vám mluví skrze lidi, také skrze mne, skrze události, abyste si znovu uvědomovala jeho přítomnost. On Vám také dává v životě úkoly. K tomu je třeba vyjít ze sebe a jít k druhým. On nás tam volá.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 12. května 1998)

Pokora

V hlubším slova smyslu je pokora následkem lásky.

Člověk se přestává brát vážně.

Tak velice miluje druhého a obdivuje ho
že nenachází zalíbení sám v sobě
a na svou čest není tak úzkostlivý.

Pokora nespočívá v tom
že bychom měli co nejpřesnější přehled
o svých dobrých a špatných vlastnostech

nýbrž

že v tom druhém nacházíme takové hodnoty
že už sami na sebe nemyslíme.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky)

Vždy si v srdci uchovejte mnoho lásky. I tehdy, setkáte-li se s tvrdostí či s nenávistí. Stále si vyhrazujte pár chvilek pro samotu, například tak, že si každý den nakrátko zajdete do nějakého tichého kostela; s sebou si vezmete evangelium nebo nic víc než své srdce. Pak se nebudete bát ničeho a nikoho. Kolem sebe konejte dobro tak, jak umíte.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Panika, strach a úzkost nepatří k úsilí o mír. Mohlo by se to zdát samozřejmé, ale mnozí, kteří bojují proti nebezpečí světové války, jsou nejen motivováni strachem, ale dokonce sami využívají strach k tomu, aby ostatní přiměli jednat. Strach je v úsilí o mír nejsvůdnější silou. Historky o jaderných zbraních a popisy, co by se stalo, kdyby vypukla nukleární válka, jsou tak děsivé, že snadno podléháme pokušení využívat tento strach, abychom ze sebe i z ostatních učinili obránce míru. (…) Pokud se úsilí o mír zakládá na strachu, příliš se od vedení válek neliší. Mírotvůrci sice mohou používat jiná slova než jaká používají válečníci, ale hovoří stejným jazykem. Žijí v zajetí strategie těch, proti nimž chtějí bojovat.
Pro úsilí o mír není nic důležitějšího než to, že vyvěrá z hluboké a nepopiratelné zkušenosti lásky. Jen ti, kteří do hloubi duše věří, že jsou milováni, a radují se z této lásky, se mohou stát skutečnými tvůrci pokoje. Protože jenom intimní jistota, že jsme milováni, nám umožňuje svobodně nahlédnout za hranice smrti a beze strachu mluvit a jednat v zájmu míru.

(Henri Nouwen /1932–1996/, Peacework, 1984)

Ještě pár poznámek – stále ve snaze zbavit tě všech těch iracionálních obav a úzkostí:

1) Konat dobro pro druhé je skvělá věc. Problém je v tom, když přitom hledáme pro sebe uznání. To první je totiž zaměřeno na bližní, to druhé spíš na sebe sama, člověku jde o své vlastní potřeby a sebeuspokojení.

2) Být „milá/milý“ není etická kategorie. Takový pokyn nenajdeme ani v evangeliu, ani v Řeholi, kde se dozvídáme velmi konkrétně, co máme dělat. Snaž se odkazovat víc na ně než na jakousi vágní, mlhavou touhu být milá.

3) O žádnou abstraktní dokonalost nestojí ani Kristus, ani svatý Benedikt nebo kdokoli z nás. Jde nám o skutečné lidi, o světce z masa a kostí, kteří jsou si vědomi svých chyb a limitů, kteří vědí, že potřebují zachránit, a přinášejí Pánu konkrétní oblasti k uzdravení a vykoupení. Jde nám o skutečné lidi, kteří důvěřují, že je Bůh miluje, věří tomu (víra!) a umí pokojně přijímat svá klopýtnutí a pády. Kristus povolal právě tebe, touží po tobě, nic víc a nic míň, nevyhledává žádné ideální jedince.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Blahoslavení chudí v duchu… Blahoslavenství chudoby se prokazuje i v Eucharistii jako v srdci církve, a tím v celé církevní existenci: je to přece Ježíšova blaženost, vyvlastnit sám sebe, a tím se stát životním prostorem pro všechny přijímající a skrze ně pro všechny vůbec.

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Křesťansky meditovat)

Ve světě, který je globalizovaný, ale zároveň roztříštěný, uspěchaný a oddaný konzumu, v kontextech, kde se někdy zdá, že se rodinné a sociální kořeny téměř rozplývají, není třeba křesťanů, kteří ukazují prstem, ale nadšených svědků, kteří vyzařují evangelium v životě a skrze život. A pokušení je vždy toto: od křesťanských svědků přejít ke křesťanským žalobcům. Žalobce je jen jeden: ďábel. Nehrajme roli ďábla, hrajme roli Ježíše, Ježíšovy školy, blahoslavenství.

(papež František, promluva k oblátům sv. Benedikta, 15. září 2023)

Při hledání Boha je nejvyšším projevem nesobeckosti právě schopnost snášet své vzestupy a pády, přičemž ale nepřestáváme věřit, že Boží milost a Duch svatý stále působí a že Boží život a nebeská milost v nás skutečně sílí. Je to pokořující proces, neboť při něm neustále zakoušíme vlastní slabost a bídu. Vyžaduje velkou odvahu.
Ani Panna Maria s Josefem nebyli ušetřeni bolestného hledání: „Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ Křesťan může nacházet Krista jen tehdy, bude-li ho hledat s upřímností a vytrvalostí. Naše hledání začíná také obvykle „mezi známými a příbuznými“, tedy tam, kde to známe. Nakonec bude člověk nasměrován k Otci a k tomu, co je „jeho“. A Ježíše najde v místě, kde se cele vydal.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)