KARMEL

Když se lidé dovolávají požehnání, neměla by být jako předpoklad pro jeho udělení stanovena vyčerpávající morální analýza. Neměla by se od nich vyžadovat nějaká předcházející morální dokonalost. Je to Bůh, kdo žehná. Na prvních stránkách Bible jde o neustálé opakování požehnání. Bůh žehná, ale žehnají i lidé, a brzy se ukáže, že požehnání má zvláštní sílu, která provází po celý život ty, kdo je přijímají, a disponuje srdce člověka k tomu, aby se nechalo Bohem proměnit. Pro Boha jsme tedy důležitější než všechny hříchy, které můžeme spáchat, protože On je otec, On je matka, On je čistá láska, On nás požehnal navždy. A nikdy nám nepřestane žehnat.
K tomuto postoji plnému důvěry nás vybízí sama liturgie církve, a to i uprostřed našich hříchů, nedostatku zásluh, uprostřed slabostí a zmatků, jak o tom svědčí krásná vstupní modlitba převzatá z Římského misálu: „Všemohoucí Bože, náš nebeský Otče, ty ve své štědrosti dáváš prosícím více, než si zasluhují a žádají; smiluj se nad námi, zbav nás všeho, co tíží naše svědomí, a daruj nám i to, oč se ani neodvažujeme prosit“ (27. neděle v mezidobí). Skutečně, jak často mohou lidé prostřednictvím prostého požehnání pastýře, které si v tomto gestu nečiní nárok cokoli trestat nebo uznávat, zakusit Otcovu blízkost „více, než si zasluhují a žádají“.
Toto je kořen křesťanské mírnosti, schopnost cítit se požehnaným a schopnost žehnat. Tento svět potřebuje žehnání a my můžeme požehnání dávat i požehnání přijímat. Otec nás miluje a jediné, co nám zbývá, je radost z toho, že mu žehnáme, radost z toho, že mu děkujeme a že se od něj učíme, jak žehnat.

(Dikasterium pro nauku víry, deklarace Fiducia supplicans O pastoračním významu požehnání, odst. 25.27.34.45; 2023)

V říjnu pojedeš do Vydří.
V zářivém podzimním tom dni
popros Panenku Marii:
Zahub tu stvůru hydří,
dřív než nás pohltí.
Nedej nám zahynouti.
Bělostná perletí lastury
na hrdlo stoupni nestvůry
a zašlápni ji do temnot,
zabij už nestvůru!
Veselá pak se bříška not
natřásat budou na kůru,
radostně jejich nožičky
poskakovat po varhanách.
Ach, Panno Karmelská,
rozdrť v prach
kreaturu hydří.

Modli se v Kostelním Vydří.
Popros, ať svatá Panna
Leviatana zmaří.

(Ivan Martin Jirous, Magorovy labutí písně; verše z valdického vězení)

Svatý František nám ve své věrnosti Písmu nabízí, abychom považovali přírodu za krásnou knihu, v níž k nám promlouvá Bůh a předává nám něco ze svojí krásy a dobroty. Proto požadoval, aby se v konventu vždycky část zahrady ponechávala neobdělaná, aby tam mohly růst divoké rostliny, aby ti, kdo je obdivují, mohli pozvedat mysl k Bohu, původci tolikeré krásy. Svět je něčím víc než problémem, který je třeba vyřešit; je radostným tajemstvím, které kontemplujeme s plesáním a chválou.
Mnohé snahy o řešení krize životního prostředí bohužel často narážejí nejenom na odpor mocných, ale také na nezájem ostatních. Postoje, které i mezi věřícími překážejí řešením, sahají od popírání problému až ke lhostejnosti, pohodlné rezignaci anebo slepé důvěře v technická řešení. Potřebujeme novou všeobecnou solidaritu. (…) Cílem není hromadit informace nebo sytit zvědavost, nýbrž bolestně si uvědomit a odvážit se proměnit v osobní utrpení to, co se děje ve světě, a tak poznat, jak může přispět každý z nás.

(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 11.14.19; 2015)

Ne všechny vzpomínky jsou dobré. Některým je třeba čelit s odvahou. Velkou modlitbou, která bere do náruče naše nejbolestivější vzpomínky, je Eucharistie (…)
Při Eucharistii si nepřipomínáme jen Ježíšův dar jeho těla a krve, ale také selhání učedníků, Petrovo zapření. V Eucharistii si odvažujeme připomenout, kdo jsme a co jsme udělali, abychom mohli minulost nechat za sebou, žít teď a dívat se dopředu. Můžeme vzpomínat a být svobodní, protože to nejsou jen naše soukromé příběhy, které máme nést sami, ale jsou to malé příběhy v jednom velkém, všeobjímajícím příběhu velkých věcí, které pro nás udělal Pán. Petr se mohl odvážit připomínat si své selhání, protože to není nějaký soukromý příběh o hanbě, ale je to událost v dobré zprávě, kterou přináší evangelium. Všechny tyto vzpomínky, ty, kterým se neodvažujeme čelit, a ty, které nás drží v zajetí, mohou být při obětování položeny na oltář a tam ponechány, abychom na konci Eucharistie mohli svobodně vyjít ven.

(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Být živí v Bohu)

Když se mi stane, že musím mluvit s někým, kdo je jen málo přístupný mým argumentům, obracím se ke svému andělu strážnému. Celou záležitost mu svěřím do rukou a prosím ho, aby se přimluvil u anděla strážného toho člověka, s nímž se mám setkat a prosím ho, aby uklidnil a osvítil svého chráněnce. Rozhovor se pak velice usnadní.

(Pius XI. /1857–1939/)

„C’est la confiance et rien que la confiance qui doit nous conduire à l’Amour“: „Důvěra a nic než důvěra nás má přivést k Lásce.“ Tato velmi silná slova svaté Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře říkají vše, vystihují genialitu její spirituality a stačila by jako odůvodnění toho, že byla prohlášena za učitelku církve. Jen důvěra, „nic než důvěra“, neexistuje žádná jiná cesta, kterou bychom mohli být přivedeni k Lásce, která nás obdarovává vším. Důvěrou se v našem životě rozlévá pramen milosti, evangelium se v nás stává tělem a mění nás ve žlaby, jimiž proudí milosrdenství k našim bratřím a sestrám.

(papež František, apoštolská exhortace C’est la confiance, odst. 1–2; 2023)

Právě důvěra a jistota způsobují, že co se zdálo tak vzdálené, je náhle na dosah ruky. Právě důvěra a jistota uvolňují ruce Božímu milosrdenství, zatímco nedostatek víry je omezuje. Naše slabost Boha přitahuje, protože mu nabízí prázdnotu, kterou on může naplnit. Dalo by se říct, že slabost předložená Bohu s důvěrou se stává příslibem Božího zásahu. Máme Bohu důvěřovat ne navzdory své slabosti, ale právě kvůli ní – vždyť naše chudoba přitahuje jeho milosrdenství. Bez ohledu na to, jak hluboká je propast naší bídy, nikdy není překážkou Božího působení.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Od samého počátku bylo křesťanství ohlašováním radosti, jediné možné radosti na zemi… Bez ohlašování této radosti je křesťanství nepochopitelné. Pouze v podobě radosti křesťanství přemohlo svět. A ztratilo svět, když ztratilo radost, když přestalo být svědkem radosti. Základním obsahem církve je velká radost, z níž vše ostatní čerpá a získává svůj smysl.

(Alexandr Schmemann /1921–1983/, Pour la vie du monde; 1969)

Před národní bezpečností by lidé měli upřednostnit přežití planety. Tajemství globální zodpovědnosti spočívá právě v tom, že přijímáme Krista – a že přijímáme všechny lidi… Skutečnost, že lidé z Nikaraguy, Guatemaly, Salvadoru, Ruska, Afghánistánu a Etiopie jsou našimi bratry a sestrami, není zřejmá. Lidé se pobíjejí po tisících a nepovažují se navzájem za bratry a sestry. Chceme-li se stát skutečnými tvůrci míru, národní bezpečnost nemůže být naším hlavním zájmem. Naším prvořadým zájmem by mělo být přežití lidstva, přežití planety a zdraví všech lidí. Měli bychom se odvážit sdílet svoje bohatství s ostatními a pozvat utečence do naší země, měli bychom se odvážit nabídnout jim útočiště – neboť jsme lid Boží.

(Henri Nouwen /1932–1996/, novinový rozhovor, The Saturday Windsor Star, 14. října 1988)

Chudé nemáme posuzovat podle toho, jak jsou oblečeni a upraveni navenek, ani podle toho, jakou se zdají mít duševní úroveň… Budete-li se dívat na chudé ve světle víry, poznáte, že zastupují Syna Božího, neboť on si zvolil chudobu. (…)
Služba chudým má přednost přede vším a je třeba ji konat bezodkladně. Je-li tedy nutné v době modlitby zanést někomu lék nebo poskytnout pomoc, jděte tam s klidnou myslí a obětujte tu službu Bohu, jako byste byli na modlitbách. Zanecháte-li modlitby, abyste posloužili nějakému chudákovi, vězte, že jste tím prokázali službu Bohu. Vždyť láska je víc než všechna pravidla.

(Vincenc z Paula /1581–1660/, korespondence, dopis 2546)