KARMEL

Ježíš bořil kulturní a kultovní bariéry a navracel důstojnost „odepsaným“ nebo těm, kteří byli považováni za lidi na okraji společnosti: celníkům, ženám, dětem, malomocným, nemocným, cizincům, vdovám. Uzdravuje, sytí, brání, osvobozuje, zachraňuje. On sám se ztotožňuje se svými nejmenšími bratry a sestrami: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ V biblickém jazyce nejsou „nejmenšími“ pouze děti podle věku, ale také lidé bezbranní, zcela bezvýznamní, vyvržení, utlačovaní, odepsaní, chudí, odsunutí na okraj společnosti, nevzdělaní, nemocní, degradovaní dominantními skupinami. Oslavený Kristus bude soudit na základě lásky k bližnímu, která spočívá v pomoci hladovému, žíznivému, cizinci, nahému, nemocnému, uvězněnému, s nimiž se on ztotožňuje. Pro Ježíše je jediným kritériem soudu dobro prokázané každému člověku bez ohledu na pokrevní pouto nebo náboženství.

(Dikasterium pro nauku víry, deklarace Dignitas infinita o lidské důstojnosti, odst. 12; 2024)

Smělostí svého Zjevení zažeň, můj Bože, plachost dětinského myšlení, které se neodvažuje představit si na světě nic většího ani živějšího než ubohou dokonalost našeho lidského organismu! Na cestě k odvážnějšímu chápání vesmíru předstihují děti světa denně učitele Izraele. (…) Kdybych nemohl věřit, že Tvá skutečná Přítomnost oživuje, zjemňuje a zahřívá i tu nejmenší sílu, která do mě proniká nebo se mě dotýká, zemřel bych nejspíš chladem, prokřehlý až do morku své bytosti.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Tohle je křesťanský život: odvíjí se často v mlze, někdy v závanech tmy či v záblescích slunce. Ale ta brázda lásky, kterou Bůh vyorává v duši, se stále prohlubuje: stále méně bychom dokázali žít bez víry v pravou vlast, která věcem pozemským – i těm nejubožejším – dává nedocenitelnou hodnotu. Svatý Pavel mluví o „vykupování času“ (1). A právě láska proměňuje trny v růže.

(1) jedná se o místo Ef 5,16 – „dobře využívejte času“ – které latinská Vulgáta překládá jako vykupování.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Ze života se stává nesnesitelné břemeno, kdykoli ztratíme kontakt s přítomností milujícího Spasitele a vidíme jen hlad, který je třeba utišit, nespravedlnost, kterou je třeba pojmenovat, násilí, jež je třeba překonat, války, jež je třeba zastavit, a osamělost, které je třeba se zbavit. To všechno jsou kritické otázky a křesťané se musejí snažit je řešit. Jakmile však náš zájem nepramení z osobního kontaktu s živoucím Kristem, ihned pocítíme neúnosné břemeno. (…)
Ježíšova naprostá, neomezená, nezištná účast na utrpení světa nám otevřela možnost žít v tomto světě a čelit jeho bolestné realitě, aniž bychom se stali její obětí. To měl také Ježíš na mysli, když se modlil za své učedníky: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.“

(Henri Nouwen /1932–1996/, Cesta pokoje)

Většinu zajímala otázka: Přežijeme lágr? Neboť nepřežijeme-li ho, pak nemá toto utrpení žádný smysl. Naproti tomu mne trápila jiná otázka: Má celé toto utrpení, to umírání kolem nás, nějaký smysl? Neboť nemá-li jej, pak by nakonec nemělo smysl ani přežití lágru. Neboť život, jehož smysl stojí a padá s tím, zda si jej uchovám, nebo ne, tedy život, jehož smysl závisí na milosti takové náhody, takový život by vlastně nemělo vůbec cenu žít.

(Viktor E. Frankl /1905–1997/, A přesto říci životu ano; 1945)

Neplavil jsem se po mořích
a přece sedím v lodi
nade mnou nebe ve mně hřích
dva věrní lodivodi

Namísto stěžně vztyčen kříž
tak pořád doufám že mě něžně
nad vodou podržíš

(Ivan Martin Jirous /1944–2011/, Magorovy labutí písně; verše z valdického vězení)

Někteří lidé si myslí, že duchovní, kteří se vyjadřují k politickým záležitostem, by se měli věnovat jen bohoslužbám ve svých kostelech a přenechat společenské a politické záležitosti politikům. Jako příslušníci církve bychom se měli spokojit s modlitbou a chválením Boha, a pokud máme nějaké názory na politické či ekonomické záležitosti, nemá to nic společného s křesťanstvím.
Potíž tohoto pohledu spočívá v tom, že jediný Bůh, k němuž se modlíme a jehož uctíváme, se o tyto ekonomické záležitosti stará: říká, že je Bohem chudých. Říká, že je Bohem spravedlivých, a to znamená, že straní bezmocným a utlačovaným, vdově a sirotkovi, a staví se proti jejich utlačovatelům. Bůh, který se s námi setkává v Bibli – a především v Ježíši Kristu – nám říká, že nemůžeme být s ním, nemůžeme ho upřímně uctívat nebo o něm pravdivě mluvit, pokud nejsme solidární s chudými.

(Herbert McCabe OP /1926–2001/, Bůh, Kristus a my)

Z iniciativy papeže Františka si již poosmé připomínáme Světový den chudých, těch, kteří „mají v Božím Srdci výsadní postavení až do té míry, že tváří v tvář jejich utrpení je Bůh ‚netrpělivý‘, dokud jim nezjedná spravedlnost“…

Poselství Svatého otce Františka k 8. Světovému dni chudých naleznete ZDE>>>

Volejte k Bohu dnem i nocí, obtěžujte ho vytrvalou modlitbou, která je ve skutečnosti jen jiným výrazem lásky. A tato věrnost v lásce bude muset někdy snést i jeho mlčení, aniž bychom o něm kdy pochybovali, stejně jako přijímáme to, že naši blízcí mohou někdy mlčet, a nenapadne nás o nich pochybovat. (…)
Terezka říká: „Zdá-li se mi, že na mě zapomíná, dobrá, má v tom volnou ruku, protože já už nepatřím sobě, ale jemu… Spíš se unaví on, když mě nechá čekat, než já čekáním na něho.“ (…) Jak mě tato důvěra dojímá!

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha; citace z Tereziina dopisu č. 103)

Co může být veselejšího než nekonečno a věčnost? Vědomí toho, že jsem sice proti těm kategoriím nic, ale přesto je se mnou počítáno, protože ani nekonečno a věčnost nesnáší monolog, je to dialog a ten chce být veden člověkem, lidské oko bylo stvořeno, aby vidělo, lidský mozek, aby byl kropenkou, ve které nekonečno a věčnost smočí svoje prsty.

(Bohumil Hrabal /1914–1997/, Radost z myšlení – radost z tvoření)