KARMEL

Abych odpověděla na tvou otázku: To hluboké místo v duši je nenapadnutelné, neboť tam přebývá Bůh. Není to něco, oč bys mohla přijít. Pocitové vnímání Boží přítomnosti se vytratit může, ale Pán je tam stále přítomen, neboť to místo nepodléhá našim vzletům ani pádům, natož vnějším okolnostem. (…) Cesta k tomuto bezpečnému místu nevede skrze získání něčeho, co nemáš, skrze tvrdou práci na sobě nebo pochopení čehokoli (případně všeho!), nýbrž přes odstranění zábran, které nám brání se cele odevzdat. K nim patří touha „vědět líp než…“, nedostatek důvěry, přání, aby se změnilo něco kolem nás atd.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Z toho místa, kde my máme pravdu,
na jaře nikdy
neporostou kytky.
To místo, kde my máme pravdu,
je tvrdé a udusané
jako dvorek.
Ale svět vyhrabávají
naše pochybnosti a lásky,
jako krtek, jako pluh.

(Jehuda Amichai /1924–2000/, The Place Where We Are Right; překlad Marcela Koupilová)

Mnohokrát necháváme své svědomí znecitlivět, protože neustálé rozptýlení nám brání si uvědomit, jak omezený a konečný náš svět ve skutečnosti je. Povrchně viděno se zdá, že situace není tak vážná a planeta by mohla v nynějším stavu ještě nějakou dobu vydržet. Vyhýbáme se realitě, abychom mohli pokračovat ve svém dosavadním způsobu života, výroby i spotřeby. Je to metoda, jak držet při životě své autodestruktivní neřesti – přehlížet je, popírat a odkládat důležitá rozhodnutí, jako by o nic nešlo. Kromě toho bych rád připomenul, že každý jednotlivý druh má svou hodnotu sám o sobě, avšak každý rok vyhynou tisíce rostlinných a živočišných druhů, které už nikdy nepoznáme a naše děti je neuvidí, protože byly navždy ztraceny. Drtivá většina z nich vymizí kvůli nějaké lidské aktivitě. Kvůli nám tisíce druhů už nevzdají Bohu slávu svou existencí, ani nám nebudou moci předat svoje poselství. Na to nemáme právo.

(papež František, exhortace Querida Amazonia, odst. 53–54; 2020)

Dobrý Bože,
my, tvoje rybičky a želvičky, tě chceme chválit.
Ano, chválit spolu se vším, co má dech (Ž 150,6),
se všemi zvířaty divokými i krotkými (Dan 3,81),
se vší zvěří a dobytčaty,
s plazy a okřídleným ptactvem (Ž 148,10),
neboť tys nás jako všechna svá díla stvořil s láskou.
Jak také jinak, vždyť ty sám jsi Láska.
A kromě toho jsi nás stvořil dobré,
ba velmi dobré (Gn 1,31).
Dobré nikoli na talíři, ale dobré proto, že ty jsi dobrý.
Všechno, co jsi stvořil, miluješ,
vždyť bys nemohl udělat něco,
co bys měl v nenávisti (Mdr 11,24).
Velebíme tě za to, že i my můžeme vypravovat
o tvé slávě
a zvěstovat dílo tvých rukou (Ž 19,2).
Ty jsi k nám dobrotivý a nade vším, cos učinil,
se slitováváš (Ž 145,9).

Také ti, Bože, chceme děkovat.
Za to, že nám dáváš potravu (Ž 147,9),
dáváš nám pokrm v pravý čas,
otvíráš svou ruku a živíš nás s laskavostí,
jako vše živé (Ž 145,15n).
Neboť ty miluješ život, který tobě patří (Mdr 11,26),
tys jeho zdrojem, ty sám jsi Život.
Děkujeme ti za to, že se vším, co žije,
ano, i s námi,
jsi učinil smlouvu,
smlouvu své lásky (Gn 9,9-11), kterou nikdy neodvoláš.
A tak jsi, Bože, miloval svět,
žes dal svého jednorozeného Syna,
který se stal člověkem,
a jeho Svatý Duch prostřednictvím našich
lidských bratří
dále koná ve světě dílo spásy (4. eucharistická modlitba),
když zpřítomňuje Krista v Eucharistii.
A ústy člověka tě také my při slavení
Nejsvětější Eucharistie
můžeme s celým tvorstvem chválit (4. eucharistická modlitba).

A tak tě, Bože, prosíme za sebe i za naše lidské přátele.
Kéž všichni pochopí,
že i když sis je zamiloval zcela zvláštní láskou,
neboť jsi je stvořil ke svému obrazu,
miluješ také nás.
Také my jsme přece stvořeni skrze Krista
a pro Krista (Kol 1,16)
a také nás spolu se vším, co je na nebi i na zemi,
přivedeš k jednotě v něm, až se naplní čas (Ef 1,10).
Ať tě tedy jednou chválíme ve tvém království
spolu s celým vesmírem,
vysvobozeným z hříchu a smrti (4. eucharistická modlitba)
na věky věků.
Amen.

(citováno podle knihy P. Matúše Kociana, Žehnám veškeré Boží havěti, KNA 2023)

Klíčem k četbě evangelia je číst je s otevřenou duší, bez předsudků, bez předpochopení. Proč? Protože evangelium je zvěst. Musíme je přijímat úplně stejně, jak přijímáme něco zcela nového. Když je někdo přijímá sterilně, jako ideologii nebo předsudek, pak do něj evangelium nemůže vstoupit. Evangelium se nás musí dotknout.

(papež František, O společnosti a politice, knižní rozhovor s Dominiquem Woltonem „The Path to Change“, 2018)

Prvních čtyřiadvacet let života jsem se v podstatě připravoval na dráhu katolického kněze. Narodil jsem se a byl jsem vychováván v římskokatolické rodině, chodil jsem do římskokatolických škol a vedl jsem život, v němž jsem se stýkal výhradně s římskými katolíky. Byl jsem římský katolík, nikoliv protestant. Byl jsem křesťan, nikoliv muslim, buddhista či hinduista. Byl jsem věřící, žádný pohan. Byl jsem běloch, nikoli černoch atd. Tyto velmi zřetelné hranice mi dávaly pocit, že jsem zaujal správné místo, že jsem plně chráněný, v naprostém bezpečí. Nikdy jsem se nesetkal s nikým, kdo by se rozvedl, opustil kněžský stav nebo byl gay. Měl jsem naprosto jasnou představu o tom, co budu dělat, až se stanu knězem. Znal jsem to pravé učení a věděl jsem, jakou cestou se vydat, abych mohl vést mravný život. Během šesti let výuky v semináři jsem dostal naprosto jasně formulované pokyny, obklopen lidmi, kteří obdrželi tytéž pokyny…
Během let jsem však pochopil, že protestanti patří k církvi stejně jako katolíci, že hinduisté, buddhisté a muslimové věří v Boha stejně jako křesťané, že pohané se mohou navzájem milovat stejně jako věřící, že lidská pýcha je mnohorozměrná, že homosexuálně orientovaní lidé mají v rámci křesťanské komunity jedinečné poslání, že chudí náležejí k samotnému jádru církve a že Duch Boží vane, kudy chce. Všechna tato zjištění postupně prolomila mnoho bariér okolo mé dříve bezpečné zahrady a jejich zásluhou jsem si také plně uvědomil, že Boží smlouva s Božím lidem zahrnuje každého člověka. Pro mne osobně nastal čas hledání, kladení otázek a mučivého zápasu, čas hluboké osamělosti, čas, v němž nechyběly ani okamžiky bolestné vnitřní nejistoty a dvojznačných závěrů. Ježíš, jehož jsem poznal v mládí, zemřel. Vydal jsem se po skličující cestě do Emauz a začal jsem naslouchat hlasu Kohosi, kdo se ke mně na mé pouti připojil.

(Henri Nouwen /1932–1996/, My history with God)

Duchovní růst nejde nutně ruku v ruce s psychickým zlepšením. To může nastat, ale nemusí. Rozhodně nesmí být absolutním kritériem růstu. Člověk může být hluboce oddaný Kristu a toužit žít podle jeho vůle i navzdory své psychické křehkosti.
Zde přichází ke slovu milost, kdy se v lidech slabých a křehkých projevuje Kristova moc, kdy se v nich navzdory jejich křehkosti zjevuje Pán. Takoví jedinci mohou být vskutku cenní, protože nám ukazují, že Pán s oblibou působí ve slabých, a ne v silných a mocných. A Pána rovněž těší, jak na něj tito lidé ve své poníženosti spoléhají. Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha – včetně překážek na cestě, nesnází a naší psychické výbavy.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Je to zvláštní pohled, pozorujeme-li, jak si Bůh připravuje srdce maminek k záchraně jejich dětí. Nedá se ovšem pochybovat o tom, že je to utrpení požehnané a plodné.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Vystavit se Božímu světlu znamená vědomě jít naproti skutečnosti, že v jasném denním světle vyplavou na povrch všechny naše chyby a nízkosti. Nejprve budou zjevné ostatním a postupem času, jak se světlo projasňuje, je uvidí i dotyčný člověk. Nejdřív totiž objevujeme průměrnost u těch druhých, až poté svou vlastní. Tohle riziko podstupujeme vždy, míříme-li někam vysoko. Trpíme pak o to intenzivněji, poněvadž máme pocit, že se stále jen vzdalujeme od svého cíle. (…) Odhalení průměrnosti u druhých, a posléze i u sebe, je cestou ke světlu, která je čím dál tím víc matoucí. Svatost, dokonalost, ctnosti: všechny tyto pojmy, které nechtěně interpretujeme jako odraz Absolutna v nás, se pomalu někam vytrácejí. Všechno, co ze mě může udělat středobod všeho, jakési autonomní krystalizační jádro, to vše musí zmizet, abych se mohl připodobnit vzkříšenému Kristu. Nezůstane už nic, jen vztah k Otci, oproštěný od jakéhokoli stvořeného bohatství: jen čirý vztah.

(Paroles de chartreux, Cerf 1987)

Radost není jen emoce. Je to rozhodnutí umístit své štěstí tam, kam správně patří, a držet se toho, co je pravdivé a skutečné, ať už to cítíme, nebo ne. Slunce existuje a svítí, i když zrovna vidíme jen zamračenou oblohu. Možná ho po nějakou dobu neuvidíme, ale můžeme si být jisti, že je na svém místě. Víme to odjakživa a občas si s tím vědomím budeme muset vystačit. Máme prostě milovat, jednat, modlit se a pracovat ve světle této pravdy.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)