Doporučujeme
Karmelitánská spiritualita Texty z tradice Být v jistém smyslu »pokračováním Ježíšova lidství«
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Neslužte Pánu se vzdycháním. S radostnou tváří a odvahou dokazujte, jak pravdivá jsou Pánova slova: „Mé jho netlačí a mé břemeno netíží“… Mějte úsměv na tváři a hleďte na utrpení ve vznešenějším světle, v němž se utrpení jeví jako projev Boží lásky k vám a důvod k radosti. Radost není ctnost, ale účinek lásky, s jakou se snáší bolest.
(Titus Brandsma /1881–1942/, rekolekce pro řeholní sestry)
V nejhlubším nitru naší duše nacházíme základ, v němž má naše bytí své kořeny. Zde je náš domov, zde vstupujeme do Božího království, které nám bylo zaslíbeno a do něhož jsme byli pozváni, v němž nám Bůh už zde na zemi připravil místo. Musíme se klanět Bohu v nejhlubším nitru našeho ducha, mluvit s ním, sjednotit se s ním, ztratit se v něm a v něm opět ‚vyjít‘, abychom své bytí nově formovali a utvářeli zcela podle Boha, zcela v souladu s Božím obrazem, který do nás vložil. Přitom se musíme úplně odevzdat do Božích rukou, protože on, více než my sami, v nás může způsobit tuto obnovu.
(Titus Brandsma, Das Erbe der Propheten)
Beata solitudo. Už se zde v této malé cele cítím naprosto jako doma. Ještě jsem se tady nenudil. Jsem sám, to ano, ale nikdy mi nebyl milý Bůh tak blízko. I když já nemohu vycházet k lidem ani lidé nemohou přicházet ke mně, mám chuť křičet radostí, protože On se mi dal znovu nalézt ve své plnosti. On je teď mým jediným útočištěm a já se cítím v bezpečí a šťasten. Chci zde zůstat napořád, pokud On to tak zařídí. Málokdy jsem byl tak šťastný a spokojený.
(bl. Titus Brandsma, deníkový zápis z nacistického vězení)
Poznámka: Titus se narodil 23. února 1881, tedy před 140 lety.
Ježíši, hledím na Tebe.
Jsem šťastný ve svém utrpení,
v něm nabízíš mi sjednocení
a cestu do nebe.
Ježíši, v trýzni, v temnotě,
ožívá ve mně láska k Tobě,
v Tvých ranách odumírám sobě
v blažené samotě.
Ježíši, nalézt ses mi dal.
Teď, když mi došly všechny síly,
selhání, strach mě ochromily,
když už jsem nedoufal.
Ježíši, křičím radostí!
Vždyť nikdy jsi mi nebyl blíže
než zde. A dáváš se mi z kříže.
Ty, ve své plnosti.
(karmelitánské proprium, památka Tita Brandsmy, hymnus k modlitbě se čtením)
Mnohokrát jsem potkal ve svém životě bolest,
nemohl jsem se jí vyhnout.
Mé slzy ji neodstranily.
Kdybych byl mohl, byl bych to už dávno udělal.
A tak jsem se rozhodl, že se nechám obklopit bolestí
a nebudu klást odpor.
Stalo se mi něco podivuhodného.
Když jsem ji přijímal bez netrpělivosti,
ale nechal plynout čas v bolesti,
vychovávala mě k životu, činila mě moudřejším.
Nakonec úplně odešla.
Přešlo mnoho času od té doby, co jsem se takto střetl s bolestí.
Nyní ještě cítím,
jak bolest uchopila mé tělo jako svěrák,
hledím však na ni jinýma očima.
Zdálky, jako se díváme na věc,
s kterou jsme důvěrně známi
a předem už víme, jak probíhá.
Dokonce nedovedu pochopit,
jak jsem kdy mohl čelit bolesti
s pláčem a vzdycháním.
(text bl. Tita Brandsmy z internace v Amersfoortu, 1942)
Titus Brandsma (1881–1942)
Žijeme ve světě, v němž se nelze vyhnout utrpení... Kdybychom se nechtěli postavit tomu, čemu se nemůžeme vyhnout, svědčilo by to o nerespektování skutečného stavu věcí. Když nechceme snášet utrpení a bráníme se mu, může to na okamžik vzbudit dojem síly, ale úctu zpravidla pociťujeme jen před tím, kdo nese utrpení opravdu hrdinsky, s obětavostí a láskou.
Titus Brandsma (1881–1942)
Žijeme ve světě převrácených hodnot, v němž dokonce i láska je nazývána slabostí, kterou je třeba odstranit, kterou člověk musí překonat.
„Ne láska, ale rozvinutí vlastní síly!“
Následující texty napsal Titus Brandsma (1881–1942) po svém zatčení 19. ledna 1942 ve vězení v Scheveningen, v cele č. 577.
Je mystický život pro všechny, nebo jen pro některé?
Byli jsme svědky mnoha sporů spojených s otázkou, jestli je k mystickému životu povolán každý a jestli tento představuje řádný (navazující) stupeň rozvoje asketického nebo ctnostného života.
Průvodní jevy mystiky
Skutečnost, že lidská přirozenost je materiálně-duchovní, s sebou nese, že mystický život vyvolává tělesné nebo přesněji psychosomatické vjemy, které můžeme označit jako mystické průvodní jevy. Ty však nelze nikdy pokládat za podstatu mystického života.
Dělení na stupně a různé způsoby modlitby
Protože lze mystický život chápat jako výstup ke sjednocení s Bohem, jsou v něm rozlišovány různé stupně nebo fáze. Nejjednodušší dělení představuje dělení na tři stupně či cesty: cesta očistná, která také bývá nazývána cesta umrtvování nebo život umírání; zde stojí v popředí očištění od všech hříchů, odpoutanost od toho, co je pozemské, pokání a umrtvování. Druhým stupněm je cesta osvětná, praktikování ctností, ozdobení nevěsty, aby mohla vyjít vstříc ženichovi.