Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Ježíš mi říká, že sestru musím milovat, že se za ni musím modlit, i kdyby mě její chování vedlo k domněnce, že ona mě nemá ráda. „Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují“ (Lk 6,32).
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Pocítila jsem, že do mého srdce vstoupila blíženská láska, potřeba zapomínat na sebe, abych dělala radost jiným, a od té doby jsem byla šťastná! (AS 96)
Terezie z Lisieux (1873–1897)
S jakou touhou a útěchou jsem si od počátku svého řeholního života opakovala slova našeho otce sv. Jana od Kříže: „Je nejvýš důležité, aby se duše hodně cvičila v lásce, aby se rychle stravovala a vůbec se nezastavovala tady dole, ale dospěla hbitě k tomu, že uvidí Boha tváří v tvář." (1) (VDŽ 77)
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Ty víš, můj Bože, že jsem nikdy netoužila po ničem než tě milovat. Nedělám si nárok na žádnou jinou slávu. Tvá láska mě předcházela od mého dětství, rostla se mnou, a teď je to propast, jejíž hloubku nemohu dohlédnout. Láska přitahuje lásku.
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Zásluha nezáleží v tom, když mnoho dáváme, ale spíš když mnoho přijímáme, mnoho milujeme... Ježíš mě učí dělat všechno z lásky, nic mu neodmítat, být spokojená, když mi dá příležitost, abych mu dokázala, že ho miluji. Ale to se děje v pokoji, v odevzdanosti. Všechno dělá ve mně Ježíš, já nedělám nic. (D 142)
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Pánu Bohu se líbí, že miluji svou maličkost a svou chudobu, líbí se mu má slepá naděje v jeho milosrdenství... to je můj jediný poklad. (D 197)
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Uznávám, že bez Boha bych klesla tak nízko jako svatá Magdaléna, a hluboká slova Pána Ježíše Šimonovi zaznívají velmi lahodně v mé duši... Já vím. „Ten, komu se odpouští málo, málo miluje“ (1). Ale také vím, že Ježíš mně odpustil víc než svaté Magdaléně, protože mi odpustil předem, zabránil mi klesnout. Ach, jak ráda bych vysvětlila, co cítím!...
Terezie z Lisieux (1873–1897)
V nebi »se každému dostane od Boha chvály, jaká mu náleží« (1), a ten, kdo chtěl být na zemi nejchudší, nejzapomenutější z lásky k Ježíši, ten bude první, nejvznešenější a nejbohatší. (AS 119)
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Chce-li někdo milovat Ježíše, být obětí jeho lásky, pak čím je slabší, bez tužeb a bez ctností, tím je pro působení této stravující a přetvořující Lásky způsobilejší... Pouhá touha být obětí stačí, ale člověk musí souhlasit, že zůstane chudý a bez síly, a to je to těžké, neboť »kde najít opravdu chudého duchem? Musí se hledat hodně daleko,« říká žalmista (1)... Neříká, že se musí hledat mezi velkými dušemi, ale »hodně daleko«, to znamená v nízkosti, v nicotě...
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Má cesta pozůstává z důvěry a lásky, nechápu duše, které se bojí tak něžného Přítele. Někdy, když čtu jistá duchovní pojednání, v nichž je dokonalost ukazována za tisícerými překážkami, obklopená spoustou iluzí, můj ubohý rozoumek se brzy unaví, zavřu učenou knihu, která mi působí bolení hlavy a vysušuje mi srdci, a vezmu si Písmo svaté. Potom se mi všechno zdá jasné, jediné slovo odhalí mé duši nekonečné obzory, dokonalost mi připadá snadná. Vidím, že stačí uznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče.
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Musím se snášet taková, jaká jsem, se všemi svými nedokonalostmi. Ale chci hledat prostředek, abych šla do nebe cestičkou hodně přímou, krátkou, cestičkou docela novou.