Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Marie Petyt (1623–1677)
»Nabyla jsem odvahy a vrhla se do Boží náruče a přenechala se Jemu a od té hodiny byla má duše tak silná, že jsem od té doby byla jako pevná skála uprostřed vlnobití, aniž bych pak kdy ztratila vnitřní pokoj.«
(ze zápisků Marie Petyt)
V dokonalém karmelitánovi musí svorně přebývat Marta i Marie… Když má ale Marta příliš mnoho práce a vnější úkoly musí být odpovídajícím způsobem splněny, nesmí se Marie stáhnout do ústraní a toužit po niternosti a vnitřním klidu, ale musí věrně přiložit ruku k dílu, napnout síly, těšit Martu a těšit se z toho, že jedná, jak se líbí Bohu.
(Michael od sv. Augustina O.Carm. /1622–1684/)
Michael od sv. Augustina (1622–1684)
Duše je daleka toho, aby zesmutněla, když je »odstavena« od objetí a polibků Milovaného, když zeslábne pociťování něžné, sjednocující lásky, když je vedena z příjemné samoty zpět do mnohočetných činností. Naopak: díky mimořádné přízni Milovaného, díky tak přátelskému sjednocení s Ním, díky předchozímu niternému »ponoření« v Bohu, díky láskyplnému zakoušení Boha se cítí posílená a naplněna odvahou k tomu, co je obtížné. Neboť tato velmi něžná zakoušená láska sjednocení se proměňuje v lásku jinou, v lásku, která je „silná jako smrt“ (Pís 8,6). Tato jednající láska ochotně postrádá jakoukoli útěchu, jakékoli pociťování přízně. Neboť láska, která je silná jako smrt, nechává duši umřít všem stvořeným věcem i sobě samé; ano, jako smrt odděluje tato láska duši od každé tendence k něčemu přilnout, aby napříště žila jen v Bohu.
Michael od sv. Augustina (1622–1684)
Nebeský Ženich je velmi plachý a jakoby se ostýchal ukázat se přímo; jestliže se tedy chce sjednotit s věrnou duší polibkem lásky a objetím, hledá odloučenost a samotu.
Život Michaela od sv. Augustina (1622–1684)
Jan van Ballaert se narodil 15. dubna 1622 v Bruselu. Vzdělání získal na vynikající škole u augustiniánů a po jejím ukončení vstoupil 14. října 1640 na Karmel, kde obdržel řeholní jméno Michael od sv. Augustina. Sotva pětadvacetiletý se stal lektorem filozofie v Gentu a zde se setkal s Marií Petyt, která byla ještě o rok mladší než on. Jejich vztah se stal jedním z největších mystických přátelství 17. století.
Michael od sv. Augustina (1622–1684)
Když duše mlčí, může snáze naslouchat Božímu hlasu. Neboť podobně jako v noci, kdy všechno odpočívá a nic neruší, lze snáze zachytit různé zvuky a ozvěna v horách je lépe slyšet navečer, i Boží volání a ozvěna Božího hlasu jsou snáze zachytitelné ve ztišené duši...
Michael od sv. Augustina (1622–1684)
A toto je opravdu nejlepší úděl karmelitána, totiž zabývat se Bohem bez přestání a uctívat jej ve dne v noci v duchu a v pravdě.
Božské dítě se stalo učitelem a řeklo nám, co máme dělat. K tomu, aby byl celý lidský život proniknut životem božským, nestačí jednou za rok pokleknout u jesliček a nechat se okouzlit atmosférou svaté noci. Člověk musí být po celý život v každodenním styku s Bohem… (…) Kdo denně ze srdce říká své „Pane, buď vůle Tvá“, ten se určitě smí spoléhat na to, že se nemine s Boží vůlí ani tehdy, kdy už nemá žádnou subjektivní jistotu.
(Edith Stein /1891–1942/, Vánoční tajemství)
Právě se mi dostal do ruky tento Ambrožův text: „Bůh činí všechno v pravý čas. Nic z toho, co činí, není mimo čas, naopak všechno se děje právě v tom nejpříznivějším okamžiku – a přichází to pro mne v pravý čas.“
(Edith Stein /1891–1942/, dopis Marii Ernstové, počátek roku 1937)
Leckdy si myslíme, že rozumíme vlastním dějinám. Avšak to, co nám v nich připadá jasné, je přece vždycky jen pomíjivým obrazem toho, co zůstává tajemstvím Božím až do dne, kdy to všechno bude zjeveno. Mou velikou radostí je naděje na to, že jednou bude všechno jasné. Víra ve skrytý smysl dějin nás musí také vždycky posilovat, když to, co můžeme vidět přímo (ať už na sobě samých či na druhých), by nám chtělo sebrat veškerou odvahu.
(Edith Stein /1891–1942/, dopis Marii Ernstové, 16. května 1941)
Požehnej trpících
zkroušenou mysl,
tíživou samotu lidí,
neklidné bytí,
utrpení, s nímž se nikdo
nikdy druhému
nesvěří.
Požehnej onomu zástupu
nočních snílků,
kteří se nebojí
obtíží neznámých cest.
Požehnej tíseň lidí,
co právě umírají.
Dej jim, Pane,
dobrý konec.
Požehnej srdcím, Pane,
těm zahořklým.
Především
dej nemocným
úlevu.
Nauč zapomínat ty,
jimž jsi vzal
to nejmilejší.
Nenech na celé zemi
nikoho v tísni duše.
Požehnej radostným, Pane,
ochraňuj je. -
Mně jsi ještě nikdy neodňal smutek.
Někdy na mně
leží tíživě.
A přece dáváš sílu,
a tak jej snáším.
(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Gedichte und Gebet aus dem Nachlass, překlad Vladimír Petkevič)