KARMEL

Jan od sv. Samsona (1571–1636) 

»Svatební píseň božského a vtěleného Ženicha a božské nevěsty, v manželském sjednocení se svým Ženichem«

Jan od sv. Samsona (1571–1636)

„Já tě v sobě ověnčím svou vlastní láskou a slávou, abys žila skrze mne a ve mně, abys mne vlastnila, mne i mou slávu, až do nekonečna...“

Jan od sv. Samsona (1571–1636)

Má lásko a můj ženichu, zatímco užíváme vzájemné lásky na loži, připraveném z nás obou (námi oběma), abychom se oddali božské rozpustilosti v sladké něze svých nejvyšších objetí, prostě a nevýslovně – na tomto loži tedy, z nevěsty a ženicha, kde se v poledním čase ty a já těšíme ze sebe navzájem až za hranice smyslů a pochopení – nevidíš snad, ó můj ženichu, že můj nard šíří svou vůni, zatímco my, zamilováni, hrajeme si spolu, jeden s druhým a jeden ve druhém? Stačí však, že si rozumíme.

Jan od sv. Samsona (1571–1636)

Texty „Svatební písně“, které zde předkládáme, dávají nahlédnout do nitra slepého řeholního bratra Jana od sv. Samsona. Nejde o naukové výpovědi o Bohu, ale o obrazy, které vystupují z jeho nitra a vypovídají o jeho hlubokém spojení s Bohem skrze živou víru a osobní důvěrnou lásku. Paradoxně právě tento ‚slepec‘ nám otvírá oči pro Boha, který je Tajemstvím vpravdě nevýslovným, a zve nás k touze růst ve vztahu k Němu ne podle míry, kterou si určujeme sami, ale kterou nám určil Bůh. Jan mluví v ženském rodě, neboť hovoří jménem duše, nevěsty Kristovy.

„Protože přebýváme v Bohu, žijeme, jak tomu rozumím já, v lásce, která přesahuje prožívanou lásku a nikdy nejsme mimo lásku. Naopak jsme v nekonečné lásce, která je velmi prostě přítomná v nás i kolem nás.“

(Z nadiktovaných spisů)

Jan od sv. Samsona (1571–1636)

Svatost nespočívá v tom, jestli pociťujeme nebo nepociťujeme Boha, když se vylévá do duše nebo se jí dotýká svými božskými paprsky, ale ve skutečném bytostném praktikování lásky. Tato láska v Bohu činí vše – bez světla nebo pociťované zbožnosti – i v čase nejhorší a nejbolestnější vyprahlosti. Bůh má totiž ve zvyku navštěvovat vyprahlostí ty, které velmi miluje, a cvičit je tímto způsobem.

Dnes ráno jsem trpěla, poněvadž jsem nevnímala Boha. Zdálo se mi, že mé srdce je jako ze železa. Vzývala jsem však Ducha svatého a říkala jsem: „To ty nám dáváš poznat Krista. Apoštolové s ním pobývali dlouho a nerozuměli mu, ale jediná kapka tebe stačila na to, aby mu porozuměli. Ty učiníš, že i já mu porozumím. Kapka tebe mi stačí, abys mi ukázal Ježíše takového, jaký je.“

(Miriam od Ukřižovaného, myšlenky)

Na Lásku, na mou Lásku!
Pojďte, králové země,
pojďte, klaňme se mu.

Zpívám o velikosti,
o moci našeho Stvořitele:
pojďte, klaňme se mu.

Celá země, zvířata
v hluboké úctě se radují:
Pojďte, klaňme se mu.

Padněme mu k nohám,
darujme mu svá srdce:
pojďte, klaňme se mu.

(Marie od Ukřižovaného Ježíše, úryvek z Písně na Lásku)

Vidím svého bratra prodávat Miláčka... Och, můj bratře, jak můžeš prodávat Ježíše kvůli svým libůstkám, kvůli svým zájmům, kvůli pohybu po cestě Satanově, která je cestou do pekel? Ó, můj bratře, jestli chceš prodat Miláčka, já ho koupím... Ó, Spasiteli, koupila bych tě za své slzy, za poslušnost, za pokoru, za lásku, za oběť, za smrt, za čistší lásku k bližnímu... Budu-li toto činit, budu tě kupovat pro ty, kteří tě prodávají.

(Miriam od Ukřižovaného /1846–1878/, duchovní vzlety)

Každé ráno, když zjistím, že zůstávám na zemi, říkám Ježíšovi: Pane, jak tvrdé máš srdce! Hned jak tato slova vypustím z úst, říkám Mu: Promiň, můj Bože, promiň, že tak s Tebou mluvím!…
Uspiš, uspiš, můj Bože, tu chvíli, kdy půjdu k Tobě. Na zemi se mi nic nelíbí. Pospěš, pospěš si, Pane! Na ničem mi již nezáleží. Ale, pokud budu žít, bojím se, že se k něčemu připoutám. Bojím se sama sebe…

(Miriam od Ukřižovaného, myšlenky o smrti)