KARMEL

Milujte mlčení, modlitbu, neboť to je podstatou života na Karmelu. Proste Královnu Karmelu, naši Matku, aby vás naučila klanět se Ježíši v hlubokých usebráních; ona tolik miluje své dcery Karmelu, jsou jejím privilegovaným řádem, a ona je naší první patronkou.

(Alžběta od Trojice, dopis 136 Germaine de Gemeux, 14. září 1902)

Byla bych velmi šťastná, kdyby svatá Panna při svém nanebevzetí vzala s sebou všechny tvé starosti, přítomné, minulé i budoucí.

(Alžběta od Nejsvětější Trojice, dopis 207, adresovaný o svátku Nanebevzetí mamince)

Neříkejte, že to není pro vás, že jste příliš ubohá, protože to je naopak další důvod, abyste šla k Tomu, který zachraňuje. Budeme očištěny ne tím, že budeme hledět na svou ubohost, nýbrž tím, že budeme hledět na Toho, který je celý čistota a svatost.

(Alžběta od Trojice, dopis 249)

Naštěstí i tehdy, když je člověk zcela Martou, může zůstat jako Magdaléna neustále u svého Mistra a nazírat jej zcela láskyplným pohledem. A to je náš život na Karmelu, kde modlitba je naším hlavním, a zároveň ne jediným zaměstnáním; modlitba karmelitky nikdy neustává, ale máme také práce, vnější úkony. (…) Ó, jak je na Karmelu dobře, je to nejlepší země na světě a já mohu říci, že jsem tu šťastná jako ryba ve vodě.

(Alžběta od Trojice, dopis 108, strýci a tetě Rollandovým, 11. února 1902)

Velmi se mi líbí slova, která P. Lacordaire adresuje svaté Máří Magdaléně: „Koho hledáš? Už není co hledat, Marie, našla jsi Toho, kterého už neztratíš. Nemusíš se už ptát nikoho na zemi ani v nebi a Jeho ještě méně než ostatních, protože On je tvá duše a tvá duše je On. Odděl se na okamžik, nyní jste spojeni tam, kde už není prostor ani překážky, ani stíny, nic, co by bránilo sjednocení a jednotě. Jste jedno, jak si to On přál a jak jsi ty doufala: jedno, jako je Bůh ve svém Synu, v hlubině oné podstaty, v níž nyní přebýváš skrze milost a v níž jednoho dne budeš přebývat ve slávě.“

(P. Jean-Baptiste Henri-Dominique Lacordaire OP /1802–1861/, text citovaný Alžbětou od Trojice)

Zítra je svátek svaté Máří Magdalény, o níž Věčná Pravda řekla: „Ona mnoho milovala.“ Je to svátek také pro mou duši, protože slavím výročí svého křtu… Prosím Vás, abyste mě zítra při mši svaté opravdu zasvětil Jemu, … abych nežila než pro lásku k Němu, se stále se zvětšující vášní až k oné šťastné jednotě, k níž nás Bůh předurčil svou věčnou, neměnnou vůlí.

(Alžběta od Trojice, korespondence, dopis 204)

Žít v Boží přítomnosti: dědictví, které svatý Eliáš odkázal dětem Karmelu, on, který v žáru své víry zvolal: „Žije Pán Bůh, v jehož přítomnosti stojím.“ Chcete-li, naše duše překlenou prostor a znovu se sejdou, aby unisono zpívaly toto velké heslo našeho otce; vyprošujme si v den jeho svátku onen dar modlitby, která je podstatou života na Karmelu, ono od srdce k srdci, které nikdy nepřestává, neboť když někdo miluje, není u sebe, ale u milované osoby, a žije spíše v ní než v sobě samém. (…) Prosím Královnu Karmelu, aby vám darovala dvojího ducha našeho drahého a svatého Řádu: ducha modlitby a kajícnosti; neboť k tomu, aby někdo žil ustavičně v kontaktu s Bohem, je třeba, aby se zcela vydal a obětoval…

(Alžběta od Trojice, dopis 299 jedné novicce, 17. července 1906)

Ona je tu, stojí u paty Kříže, silná a statečná, a můj Mistr mi říká: „hle, tvá Matka“. Dává mi ji za Matku… A nyní, když se vrátil k Otci a na své místo na kříži položil mne, abych „na svém těle doplnila to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev“, je Panna stále zde, aby mě učila trpět jako On a aby mi dala uslyšet poslední zpěvy jeho duše, které nikdo jiný kromě ní, jeho Matky, nemohl zachytit.
Když i já vyslovím své „dokonáno jest“, bude to opět ona, „Brána nebes“, která mě uvede do božských nádvoří a zašeptá mi tajemná slova: „zaradoval jsem se, když mi řekli: do domu Hospodinova půjdeme“.

(Alžběta od Trojice, Poslední ústraní 41)

Ví, že jsme ubozí, ale nebere to v úvahu a v ničem nám neustupuje. On sám se v nás stává chlebem tím, že nejdříve ve své lásce spaluje naše nedostatky, viny a hříchy. Potom, když vidí, že jsme čistí, přilétá jako sup, který chce všechno pohltit. Chce strávit náš život a proměnit ho v ten svůj. Ten náš plný nedostatků v ten svůj plný milosti a slávy, která je pro nás připravená pod podmínkou, že se vzdáme sami sebe.

(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 18)

Zarmucuješ mě, má Malino. Dobře vidím, že jsi nešťastná, a je to tvá vina, to ti říkám. Buď klidná, nemyslím si, že bys byla potrhlá, ale jsi rozčilená a podrážděná, a když jsi taková, působíš, že druzí tím trpí také. Říkáš, že já nemám starosti ani utrpení – je pravda, že jsem hodně šťastná, ale kdybys věděla, jak moc může být člověk šťastný, třebaže je zároveň mrzutý; je třeba stále hledět na dobrého Boha. Zpočátku, když člověk cítí, jak to v něm vře, se musí snažit, ale hodně jemně. Stálou trpělivostí a s dobrým Bohem to člověk dokáže.

(Alžběta od Trojice, dopis 123)