Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Líbí se mi tato myšlenka, že totiž život kněze a karmelitky je Adventem, který připravuje Vtělení v duších. David v jednom žalmu zpívá „že oheň půjde před Pánem“. Není tímto ohněm láska? A není také naším posláním připravit cesty Pánu skrze naše sjednocení s Tím, koho apoštol nazývá „ohněm stravujícím“? (…) Pomozte mi, velmi to potřebuji! Čím více přichází světlo, tím více cítím svou nemohoucnost. Mohl byste mě 8. prosince – poněvadž jste velekněz – zasvětit moci jeho lásky, abych byla skutečně „Chválou slávy“?
(Alžběta od Trojice, dopis 250)
Zdá se mi, že právě svatý čas Adventu je zvláště časem vnitřních duší, těch, které bez přestání a ve všem žijí „skryté v Bohu s Ježíšem Kristem“ ve středu sebe samých. V očekávání velkého tajemství Vánoc ráda opakovaně rozjímám ten krásný žalm 19, který se často modlíme při matutinu, a zvláště verše: „Postavil svůj domek na slunci a tato hvězda je jako nový ženich, který vychází ze svého lože, vytrhl jako rek, aby proběhl svou dráhu. Vyšel od jednoho okraje nebe. Obíhá až na druhý okraj a nikdo se nevyhne jeho žáru“. Vyprázdněme naši duši, abychom mu dovolili vtrhnout do ní, aby jí přišel sdílet tento svůj věčný život.
(Alžběta od Trojice, dopis 250)
Nezdá se vám, že pro duše vůbec neexistuje vzdálenost, neexistuje oddělení? To je uskutečnění Kristovy modlitby: „Otče, ať se stanou jedno.“ Zdá se mi, že duše na zemi a duše oslavené ve světle patření jsou si navzájem tak blízko, neboť všechny požívají stejného Boha, stejného Otce, který se dává jedněm ve víře a v tajemství a druhé sytí ve svém božském jasu… Ale jde o Téhož a my Ho nosíme v sobě. Dnem i nocí se nad námi sklání s celou svou láskou a chce nám sdílet, vlévat svůj božský život…
(Alžběta od Trojice, dopis 124)
Nic se vám nesmí zdát překážkou na cestě k Němu. Nevšímejte si příliš, jste-li nadšená nebo bez odvahy. Je to zákon vyhnanství takto přecházet z jednoho stavu do druhého. Věřte tedy, že On se nikdy nemění, že se k vám ve své dobrotě stále sklání, aby vás vzal a usadil v Sobě. Pokud vás navzdory tomu všemu skličuje prázdnota a smutek, spojte tuto úzkost s úzkostí Mistra v Olivové zahradě, kdy řekl Otci: „Je-li možné, ať mě mine tento kalich.“
(Alžběta od Trojice, dopis 249)
Odevzdanost, drahá Paní, to je to, co nás vydává Bohu. Jsem dost mladá, ale zdá se mi, že jsem občas dost trpěla. A tehdy, když se všechno zamotalo, když byla přítomnost tak bolestná a budoucnost se mi jevila ještě chmurnější, jsem zavřela oči, odevzdala jsem se jako dítě do náruče Otce, který je na nebesích.
(Alžběta od Trojice, dopis 129)
Vložil do mého srdce žízeň po nekonečnu a tak velkou potřebu milovat, že jen On ji může ukojit. A tak jdu k Němu jako malé dítě ke své matce, aby naplnil a zaplavil všechno, a aby mě vzal a odnesl ve svém náručí; zdá se mi, že ve styku s dobrým Bohem je třeba být tak jednoduchým!
(Alžběta od Trojice, dopis 169)
Jsme příliš zahleděni sami do sebe. Chtěli bychom vidět a rozumět. Nemáme dostatek důvěry v Toho, který nás obklopuje svou Láskou… „Jen jednoho je zapotřebí, Marie si vyvolila nejlepší úděl, který jí nebude odňat“. Tento nejlepší úděl, kterým se zdá být má výsada v mé milované samotě Karmelu, nabízí ve skutečnosti Bůh každé pokřtěné duši. Nabízí ho vám, paní, uprostřed vašich trápení a vašich mateřských starostí. Věřte, že celá jeho vůle je, aby vás uváděl stále více do sebe. Vydejte se mu se všemi svými starostmi.
(Alžběta od Trojice, dopis 129)
Tolik po něm hladovím. On v mé duši hloubí propasti, propasti, které může naplnit On sám, a proto mě vede do hlubokého ticha, z kterého bych už nechtěla vyjít. (…) Vzpomeňte si na vaši karmelitku. Řekněte dobrému Bohu, že chce být Jeho hostií, aby v ní stále zůstával a aby ji pak dával!
(Alžběta od Trojice, dopis 190)
Řehole k nám promlouvá od rána do večera, aby nám každým okamžikem ukazovala vůli dobrého Boha. Kéž byste věděl, jak miluji tuto Řeholi, která je formou, v níž mě Bůh chce mít svatou!
(Alžběta od Nejsvětější Trojice, dopis 141)
V neděli, o svátku Panny Marie Sedmibolestné, jsem myslela na to, že je to tak trochu i tvůj svátek… Vložila jsem tvou duši do duše Bolestné Matky a požádala jsem ji, aby tě utěšila.
(Alžběta od Nejsvětější Trojice, dopis 84, adresovaný mamince)
V každé minutě chce, abyste vycházela ze sebe a zanechávala všech starostí, abyste se uchylovala do této samoty, kterou si vyvolil v hloubi vašeho srdce. On je stále tam, i když to necítíte; čeká na vás a chce s vámi uskutečnit „podivuhodnou výměnu“, jak zpíváme v krásné liturgii, důvěrnost Snoubence a snoubenky. Vaše slabosti, vaše chyby, všechno to, co vás skličuje, ze všeho toho vás chce tímto nepřetržitým kontaktem vysvobodit On. Neřekl snad: „Nepřišel jsem, abych soudil, ale abych spasil“?
(Alžběta od Trojice, dopis 249)