KARMEL

Pane, prosím tě o trochu trápení, trochu neklidu, trochu výčitek. O Vánocích bych rád nalezl sám sebe nespokojeného. Spokojený, ale také nespokojený. Spokojený kvůli tomu, co děláš, a nespokojený kvůli tomu, že na to nereaguji. Pane, vezmi nám, prosím, náš falešný pokoj a dej dovnitř našich „jesliček“, vždy příliš plných, větvičku s trním. Vlož do našich duší touhu po něčem jiném.

(Alessandro Pronzato /*1932/, úryvek z Vánoční novény citovaný papežem Františkem při štědrovečerní homilii 24. prosince 2024)

Bůh neplní všechna naše přání, ale splňuje všechna svá zaslíbení: zůstává Pánem země, udržuje svou církev, dává nám vždy novou víru, nenakládá na nás více, než můžeme unést, těší nás svou blízkostí a pomocí, slyší naše modlitby a vede nás nejlepší a nejpřímější cestou k sobě.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 14. srpna 1944; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

V popisech stvoření Bůh neustále žehná životu. Požehnal zvířatům, požehnal muži a ženě a nakonec požehnal sobotě, dni odpočinku a požitku z veškerého stvoření. Bůh žehná. Na prvních stránkách Bible se požehnání opakuje neustále. Bůh žehná, ale žehnají také lidé, a záhy se ukazuje, že požehnání má zvláštní sílu, která po celý život provází toho, kdo jej obdržel, a disponuje lidské srdce, aby se nechalo proměnit Bohem.
Na počátku světa je tedy Boží „dobrořečení“. Bůh vidí, že každé dílo Jeho rukou je dobré a krásné, a když dojde k člověku a dovršuje stvoření, konstatuje, že je »velmi dobré«. Krátce poté se krása, kterou Bůh vtisknul svému dílu, znetvoří, a lidská bytost se stává zkaženým tvorem, schopným šířit ve světě zlo a smrt. Nic však nedokáže nikdy smazat onu prvotní dobrotu, kterou mu vtisknul Bůh; onu stopu dobra, již Bůh vtisknul do světa, lidské přirozenosti, nás všech: schopnost žehnat a být žehnáni. Bůh se ve stvoření nezmýlil, ba nezmýlil se ani ve stvoření člověka. Naděje světa plně spočívá v Božím požehnání.

(papež František, Katecheze o modlitbě – požehnání; 2. prosince 2020)

V našem životě musíme obnovovat svou volbu znovu a znovu, a to v mnoha ohledech. Naše letošní rozhodnutí, naše „ano“ bude jiné než to, které jsme vyslovili vloni – jelikož se měníme a mění se i naše zapojení v rámci našeho způsobu života. Ovšem kdykoli řekneme Pánu další vědomé „ano“, stáváme se víc a víc tím, kým jsme povoláni se stát.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

V oněch vnitřních věcech sami nepořídíme nic, musíme si počínat podle toho, jak nás nabádá Duch, můžeme plakat o Vánocích a na Velký pátek blahořečit.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Žádná rodina není dokonalá a hotová jednou provždy, ale vyžaduje postupný rozvoj své schopnosti milovat. (…) Uvažování o plnosti, které jsme ještě nedosáhli, nám umožňuje relativizovat cestu, po níž se jako rodina v dějinách ubíráme, abychom přestali vyžadovat v meziosobních vztazích dokonalost, čistotu úmyslů a soudržnost, kterou budeme moci nalézt jenom v definitivním Království. Kromě toho nám to brání v tvrdém posuzování lidí, jejichž život podléhá veliké slabosti. Všichni jsme povoláni uchovávat živé tíhnutí k něčemu, co přesahuje nás i naše limity, a každá rodina má žít v této ustavičné pobídce. To, co nám bylo slíbeno, je ale stále větší…

(papež František, závěr apoštolské exhortace Amoris laetitia, odst. 325; 2016)

Božské dítě se stalo učitelem a řeklo nám, co máme dělat. K tomu, aby byl celý lidský život proniknut životem božským, nestačí jednou za rok pokleknout u jesliček a nechat se okouzlit atmosférou svaté noci. Člověk musí být po celý život v každodenním styku s Bohem… (…) Kdo denně ze srdce říká své „Pane, buď vůle Tvá“, ten se určitě smí spoléhat na to, že se nemine s Boží vůlí ani tehdy, kdy už nemá žádnou subjektivní jistotu.

(Edith Stein /1891–1942/, Vánoční tajemství)

Koleda

V stáj jsem přiběhl k Ježíšovi, druhé božské Osobě,
na slámě dříme v jeslích, v stínu volově a oslově.

Osel i vůl dobrý sladkou a svatou jsou mu stráží,
těly hřejí ho a dech jich na zkřehlém se tílku sráží.

…

A tak již na počátku žádá sobě Vykupitel nejslabších pomoci,
neb moudří a mocní a pyšní spí, a nebudou vstávat do noci,

by uviděli hvězdu jakousi a v chlévě kdes děcko nahé zpola,
jež jesle má místo kolébky a chůvami osla a vola;

jakýpak král, jenž na slámě pláče v jeslích anebo v korýtku
a dýchati na sebe dává nerozumnému dobytku. –

…

Vám ale, hovádka dobrá, milost převeliká byla darována,
s Marií Pannou a s Josefem svatým prvá uvítala jste svého Pána.

…

I přiběhl jsem k vám, vím, že bližšího místa u jeslí není,
a pláče tisknu se na vás (trávníkem jste jako pahrbkové navoněni)

a v oči vaše vlhké dobrotou obracím oči své prosebné:
až zahřejete Ježíška, mne také zahřejte, i mne!

(Bohuslav Reynek /1892–1971/, výběr z básně Koleda ze sbírky Žízně, 1921)

Vy, všichni lidé! Vánoce jsou zázrakem, Vánoce jsou divem, Vánoce jsou radostí. Na jazyk nám přichází Pascalova slova: „Radost, radost a pláč radosti.“ A každý může říci: „To platí pro mě!“

(Pavel VI. /1897–1978/, 25. prosince 1977, jeho poslední Vánoce)

Zadrž,
mrtvý severáku;
přijď, ty jižní, který probouzíš
lásku,
zavěj mou zahradou
a kéž se rozeběhnou tvé vůně,
a Milovaný bude pást
mezi květy.

(Jan od Kříže, Duchovní píseň, redakce B, 17. sloka)