KARMEL

Dnes si připomínáme 70. výročí úmrtí francouzského básníka, dramatika a diplomata Paula Claudela /6. srpna 1868 – 23. února 1955/…

Když přijde večer, bez knihy nebo růžence, zůstávám. Všechno jsi Ty. Ale Duch, který pojme všechno, nespokojí se ve mně. Duch, který pojme všechno, má také hlas a jeho neutišitelné volání ve mně je jako voda, vzdouvající se a tryskající. V jeho řeči není slova ani zvuku. Nic než volání: volání radosti, radost sama, která se vznáší a klesá.

(Paul Claudel /1868–1955/, Corona benignitatis anni Dei; 1915)

Největší vůdci Božího lidu byli ti, kdo nechali prostor pochybnostem… Kdo chce být vůdcem Božího lidu, musí nechat prostor Bohu. Musí se menšit, ztrácet se v pochybnostech, zakoušet v sobě temnotu, nevědět kudy kam; nakonec je to velmi očistné. Špatný lídr je sebejistý a neústupný. Jednou ze známek špatného lídra je přemrštěná normativnost, založená na jeho sebejistotě.

(papež František, rozhovor s argentinským rabínem Abrahamem Skorkou, On Heaven and Earth)

I kdyby pro nás nebylo nic víc než život zde na zemi, i kdyby nám okamžik smrti nepřinesl nic nového, nekonečná hojnost Božího milosrdenství je již tajně přítomna zde na zemi celá.

(Simone Weilová /1909–1943/, dopis J. M. Perrinovi OP, 26. května 1942)

Naše nacházení Boha, ať už bude mít jakoukoli podobu, nikdy nebude triumfálním průlomem „jednou provždy“: jde spíš o dlouhodobý proces, kdy se Bůh postupně stává méně abstraktním pojmem či ideou, a stále víc osobou, oním Ty. Jde nám naproti, čímž odpovídá na naše drobné, zdánlivě bezvýznamné úkony věrnosti. Všechny prvky našeho života – modlitba, práce, láska a služba druhým – jsou jen různými projevy či způsoby hledání a nalézání Boha. Ježíš skutečně slibuje, že těm, kdo ho milují tímto vytrvalým, realistickým, domáckým a skromným způsobem, bude už v tomto životě dopřána jistá zkušenost s ním: „A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec, i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ Bůh, jehož skutečně s láskou hledáme, se nám dává nalézt už v tomto životě.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

To, co prožívám před světem a uprostřed světa, jenž byl vstřebán tvým Tělem, stal se tvým Tělem, můj Bože, není ani pohroužení monisty toužícího splynout s jednotou věcí, ani dojetí pohana, který se sklání k nohám hmatatelného božstva, ani pasivní odevzdanost kvietisty zmítaného mystickými energiemi.

Postoj, v němž mě utvrzuje tvá univerzální Přítomnost, přejímá něco ze síly těchto různých proudů, aniž by mě hnal k jakýmkoliv útesům. (…)

Stejně jako monista se ponořuji do naprosté Jednoty; ovšem tato Jednota, která mě přijímá, je tak dokonalá, že se v ní ztrácím, a zároveň v ní umím najít konečné dovršení své individuality.

Stejně jako pohan uctívám hmatatelného Boha. Dokonce se tohoto Boha dotýkám celým povrchem i hloubkou Světa hmoty, v němž se nacházím. Ale abych ho uchopil tak, jak bych chtěl (prostě abych se ho mohl dál dotýkat), musím jít stále dál, skrze a mimo veškeré uchopení, – aniž bych kdy mohl v něčem spočinout, – nesen v každém okamžiky tvory, a zároveň být připraven je každým okamžikem překročit, v neustálém přijímání a odpoutávání.

Jako kvietista se nechávám slastně kolébat božskou Fantazií. Zároveň však vím, že božská Vůle se mi v každém okamžiku zjeví jen v mezích mého úsilí. Tak jako Jákob se nedotknu Boha ve hmotě, dokud jím nebudu přemožen. (…)

Obohacen mízou světa stoupám k Duchu, který se na mě usmívá nade vším dobýváním, zahalen v konkrétní nádheře vesmíru. A takto ztracen v tajemství božského Těla nedokážu říci, které z těchto dvou blahoslavenství je zářivější: nalézt Slovo, abychom ovládli Hmotu, nebo ovládnout Hmotu, abychom dospěli k Božímu světlu a zakusili ho.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Ježíš prožíval naprostou harmonii se stvořením a ostatní se tomu divili: „Kdo to jenom je, že ho poslouchá i vichřice a moře?“ Nepůsobil jako nějaký asketa odtržený od světa nebo nepřítel radostí života. Sám o sobě říkal: „Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkají, že je to žrout a pijan.“ Byl dalek filozofiím, které pohrdaly tělem, hmotou a realitou tohoto světa. Pracoval vlastníma rukama a byl v denním kontaktu s matérií stvořenou Bohem (…), převážnou část svého života věnoval tomuto nasazení v jednoduchosti, která nebyla nijak obdivuhodná: „Copak to není tesař, syn Mariin?“

(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 98; 2015)

Ábel a Kain se setkali po Ábelově smrti. Šli po poušti a poznali se už z dálky, protože oba byli velmi vysocí. Bratři si sedli na zem, zapálili oheň a jedli. Mlčeli, jak to dělají unavení lidé, když se den nachýlí. Na obloze se objevilo několik hvězd, které ještě nedostaly své jméno. Ve světle plamenů si Kain všiml stopy zanechané kamenem na Ábelově čele, upustil chléb, který se chystal přinést k ústům, a požádal, aby mu byl jeho zločin odpuštěn. Ábel odpověděl: „Zabil jsi ty mě, nebo já tebe? Už si to nepamatuji, jsme tu spolu jako dřív.“ „Teď vím, že jsi mi opravdu odpustil,“ řekl Kain, „neboť zapomenout znamená odpustit. I já se pokusím zapomenout...“.

(Jorge Luis Borges /1899–1986/; úryvek z díla argentinského spisovatele, který cituje papež František ve své autobiografii)

Kněz je vždycky „podezřelý“:
Každý si dělá nárok, aby ho nalezl na úrovni a zeptal se ho, zda je tím, čím má být, a zda věří v to, co říká;
každý chce, aby důsledně odpovídal představě, jaká se o něm vytvořila, a aby byl ustavičně v kontaktu s absolutnem a se vznešenými věcmi;
každý se diví jeho odvážné volbě, která se svou nezvratností změnila v osud.
Ale on je prostě osoba, která souhlasí, že se smísí s komunitou a obětuje se za ni.

(Mario Pomilio /1921–1990/, Páté evangelium)

Bůh, který jediný je nejvýš svatý, je k nám nejenom milosrdný, ale dal své milosrdenství do rukou potencionálních hříšníků, aby si mohli vybírat mezi dobrem a zlem, aby mohli dobrem zlo překonávat a aby mohli získávat milosrdenství pro své duše tím, že jsou milosrdní vůči druhým.
Bůh ponechal hřích ve světě, aby v něm mohlo být odpuštění: ne pouze ono skryté odpuštění, kterým on sám očišťuje naše duše, ale také zjevné odpuštění, díky kterému jsme milosrdní jeden k druhému…

(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 11.2)

První slovo, které Bůh v rozhovoru s člověkem v Bibli používá, je „můžeš“: „Můžeš jíst ze všech stromů v zahradě.“ Bible tak ukazuje, že smyslem života je potencionalita, rozvoj, růst. „Můžeš“: to je v podstatě dekret o svobodě.
Had naopak používá jako první jiné sloveso: „Je pravda, že nesmíte?“ Představuje vztah k Bohu a k životu jako léčku zákazů. Můžeš, nebo musíš? Dvě alternativní vize víry.
„Můžete“, říká Bůh. My nepatříme nějakému zavřenému systému, kde je téměř všecko povinné a zbytek je zakázán! Jsme objevitelé cest ke spravedlnosti a  kráse žití pro všechny, a ne interpreti zákazů.
„Můžeš“, říká Bůh každému.

(Ermes Ronchi /*1947/, Klíčové otázky evangelia, meditace pronesené při duchovních cvičeních pro papeže Františka a římskou kurii, 2016)