Doporučujeme
Jestliže je Bůh dobrý a jestliže moje inteligence je jeho dar, pak musím svou důvěru v jeho dobrotu projevit tak, že svou inteligenci využívám. Jestliže je Bůh milosrdný a jestliže moje svoboda je darem jeho milosrdenství, pak musím svou důvěru v jeho milosrdenství projevit tak, že svou svobodnou vůli využívám. Někteří lidé, kteří si myslí, že v Boha důvěřují, vlastně hřeší proti naději, protože nepoužívají vůli a schopnost úsudku, které jim Bůh dal. K čemu je mi doufat v milost, když se neodvažuji provést úkon vůle, který je s milostí ve shodě? Jaký prospěch mám z toho, že se pasivně vydám Boží vůli, pokud mi chybí síla vůle poslouchat jeho příkazy? Proto jestliže důvěřuji v Boží milost, musím také projevovat svou důvěru v přirozené síly, které mi Bůh dal; ne proto, že jsou to moje síly, ale proto, že jsou darem od něho. Jestliže věřím v Boží milost, musím také počítat se svou vlastní svobodnou vůlí, bez níž by byla jeho milost do mé duše vylévána nadarmo. Jestliže věřím, že on mě může milovat, musím věřit, že já mohu milovat jeho.
(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 2.2)
(karmelitán • svatý • svátek 9. ledna)
Texty propria
Ondřej Corsini se narodil na počátku 14. století (snad roku 1301) v aristokratické rodině ve Florencii jako jedno z dvanácti dětí Mikuláše Corsiniho a Gemmy degli Stracciabende. První zmínku o něm nalezneme v dokumentu z 3. srpna 1338, v němž je jeho jméno zaznamenáno mezi řeholníky konventu karmelitánů ve Florencii. V druhé polovině dubna roku 1343 se s ním setkáváme v Pise, jeho jméno figuruje na smlouvě mezi tamějšími karmelitány a firmou z Battuti (na dokumentu je podle zdejšího datování uveden rok 1344) (1).
Na začátku nového roku si připomínáme svatého Petra Tomáše, karmelského světce ze 14. století, jehož životní příběh se může stát velkým povzbuzením pro dnešní dobu. Z jeho životopisu proto nabízíme pár impulsů.
Petr (1305–1366) rozhodně nežil ve „zlatém věku“, v idylicky přehledné křesťanské Evropě. Žil v čase velkých a pro mnohé nepříjemných proměn ve společnosti, církvi i Řádu. V době, kdy doručení zprávy z jednoho konce Evropy na druhý zabralo přinejmenším týdny a její ověření bylo často zhola nemožné, Petr intenzivně a poctivě sledoval světové dění, snažil se mu porozumět a aktivně do něj vstupoval.
Z doby Petrova života připomeňme:
(karmelitán • svatý • svátek 8. ledna)
Texty propria
Petr Tomáš se narodil v roce 1305 ve Francii, patrně ve vesnici Lebreil v jižním Périgordu. Aby ulehčil rodině, žijící na pokraji existenciální bídy, odešel již jako chlapec z domova. Pobýval převážně v městečku Montpazier, žil z almužen a přivydělával si doučováním mladších žáků, což mu umožnilo navštěvovat místní školu. Když mu bylo asi dvacet let, povšiml si ho převor karmelitánského konventu v Lectoure a rok ho vyučoval v konventní škole. Petr následně vstoupil na Karmel v Bergeracu. Po vysvěcení na kněze pokračoval v dalším studiu, které završil v Paříži titulem magistra teologie.
Jak nás nemá vyvést z míry takové tajemství, jako jsou Vánoce; zde se nám dává najevo nejen jeho láska, ale něha jeho lásky. A my víme, že když se k němu v touze přiblížíme, může něco z milosti prvních Vánoc sestoupit do našeho srdce a zaplavit je světlem.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Kdo nás přijde uzdravit z bolesti samoty? Samozřejmě náš Pán, který nám v Sobě otevírá oblažující střed, k němuž se vše sbíhá a stéká. V Něm nalezneme skutečné splynutí v pravé jednotě, účinné interakci, v dokonalém vzájemném porozumění… Smrt by měla v těchto úvahách své místo. Není to snad ona, která osvobozuje, která vlastně boří bariéry izolované bytosti, aby ji smísila s Bohem? – Tím se stává téměř žádoucí.
Tak vypadají v tuto chvíli mé myšlenky. Kromě toho nic nového. Dnes je svátek Zjevení Páně, prosím Pána, aby se o něco více zjevil světu i nám, a skrze nás. Tys jistě pronášela stejnou modlitbu, již je tak sladké a opojné vyslovit.
Pierre
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 6. ledna 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)
Bible nám říká, že můžeme, a dokonce musíme jít mnohem dál, než jsou hranice úspěšného lidského života. Jsme povoláni – a to všichni –, abychom byli božskými lidmi, lidskými bytostmi, které mají podíl na životě a přátelství našeho Tvůrce. Bible nám také říká, že tento obrovský skok od prostého lidství k božství není něčím, na čem bychom museli pracovat. Bůh to dělá za nás, protože nás miluje. Je to jeho dar pro nás, jediný autentický vánoční dar: dar, jímž jsou Vánoce samotné.
(Herbert McCabe OP /1926–2001/, Bůh, Kristus a my)
To je pěkné, že sis v ty vánoční dny pročítala v dopisech ty vzpomínky na maminku, na Pepu a na všechny. To v nás probudí novou láskyplnou vděčnost. Máš pravdu, že ve stáří docela jinak prožíváme spojení mezi sebou, celkově spojení s různými lidmi, ale právě také se sourozenci. Já to také cítím. Já jsem Vás měl všechny vždycky velmi rád, ale teď k Vám všem cítím ještě něco docela zvláštního, jsem s Vámi vnitřně úplně spojen. Ano, ke konci nás naplní úplně milost Boží a je takřka hmatatelná, skutečně ji zakoušíme. A to je krásné a milé. Tyto milostiplné věci jsou vždy spojeny s obětmi, se zkouškami. Ale to už patří k věci.
(P. Metoděj Minařík, O.Carm. /1912–2003/, dopis sestře Marii, 2. února 1982)
Pane, prosím tě o trochu trápení, trochu neklidu, trochu výčitek. O Vánocích bych rád nalezl sám sebe nespokojeného. Spokojený, ale také nespokojený. Spokojený kvůli tomu, co děláš, a nespokojený kvůli tomu, že na to nereaguji. Pane, vezmi nám, prosím, náš falešný pokoj a dej dovnitř našich „jesliček“, vždy příliš plných, větvičku s trním. Vlož do našich duší touhu po něčem jiném.
(Alessandro Pronzato /*1932/, úryvek z Vánoční novény citovaný papežem Františkem při štědrovečerní homilii 24. prosince 2024)
Bůh neplní všechna naše přání, ale splňuje všechna svá zaslíbení: zůstává Pánem země, udržuje svou církev, dává nám vždy novou víru, nenakládá na nás více, než můžeme unést, těší nás svou blízkostí a pomocí, slyší naše modlitby a vede nás nejlepší a nejpřímější cestou k sobě.
(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 14. srpna 1944; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)
V popisech stvoření Bůh neustále žehná životu. Požehnal zvířatům, požehnal muži a ženě a nakonec požehnal sobotě, dni odpočinku a požitku z veškerého stvoření. Bůh žehná. Na prvních stránkách Bible se požehnání opakuje neustále. Bůh žehná, ale žehnají také lidé, a záhy se ukazuje, že požehnání má zvláštní sílu, která po celý život provází toho, kdo jej obdržel, a disponuje lidské srdce, aby se nechalo proměnit Bohem.
Na počátku světa je tedy Boží „dobrořečení“. Bůh vidí, že každé dílo Jeho rukou je dobré a krásné, a když dojde k člověku a dovršuje stvoření, konstatuje, že je »velmi dobré«. Krátce poté se krása, kterou Bůh vtisknul svému dílu, znetvoří, a lidská bytost se stává zkaženým tvorem, schopným šířit ve světě zlo a smrt. Nic však nedokáže nikdy smazat onu prvotní dobrotu, kterou mu vtisknul Bůh; onu stopu dobra, již Bůh vtisknul do světa, lidské přirozenosti, nás všech: schopnost žehnat a být žehnáni. Bůh se ve stvoření nezmýlil, ba nezmýlil se ani ve stvoření člověka. Naděje světa plně spočívá v Božím požehnání.
(papež František, Katecheze o modlitbě – požehnání; 2. prosince 2020)