KARMEL

Můj Bože, jak jsi dobrý! V tutéž chvíli, kdy Adama trestáš, dáváš mu naději na větší slávu a větší štěstí: necháváš jej zdálky zahlédnout toto „sémě“ a tu požehnanou ženu, jejíž nohou bude rozdrcena hlava hada…

(Charles de Foucauld /1858–1916/, Qui peut résister à Dieu)

Neztrácej odvahu, pokud nedokážeš hovořit a uvažovat a nedokážeš nic říct našemu Pánu: on ví nejlépe, jak jsme ubozí. Kdo je schopen říci něco Slovu, Věčnému Slovu, nestvořené Boží Moudrosti? I mně se často stává totéž a nemyslím si proto, že by má modlitba byla špatná, neboť účelem modlitby je zapálit se láskou k našemu Bohu. Stačí jen být v jeho přítomnosti, stačí jen pohled na něj, abychom ho milovali, a fascinováni jeho krásou mu nemůžeme říkat nic jiného, než že ho milujeme.

(Terezie z Los Andes /1900–1920/, dopis přítelkyni, DP 109)

Veď mě, laskavé světlo,
temnotou, která mě obkličuje,
veď mě dál Ty!
Noc je temná a já
jsem daleko od domova,
veď mě dál Ty!
Veď mé kroky Ty. Nežádám,
abych viděl daleko dopředu –
stačí mi jeden krok.

(kard. John Henry Newman /1801–1890/)

Temnoty, prázdnoty, pustota
důvěra, trpělivost, vytrvalost.
Temnoty jsou někdy pro duši tolik,
jako by dostala vytržení a zážitky.
Pustota je také forma Božího působení v duši.
Je trpčí, ale to se přijímá, trpí a vytrvává se v tom
čekání na Boha.
Ať se nesnažíš jednat proti tomu!
Ne úporné hledání útěchy,
ne abys proti té domnělé „nevěře“ bojoval!
Na Pána je třeba čekat – a ne mu chodit naproti.
To by se mohl člověk s Pánem i minout.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky, leden 1981)

Ubohá hříšnice, která se dopustila tolika velkých hříchů, že by si nezasloužila pobývat v Božím domě, nedůvěřuje sobě, ale věří pouze v uctíváníhodnou Trojici, v Ježíše Ukřižovaného, v Nejsvětější Svátost a nejsvětější Pannu, vyzývá své nejdražší sestry Alžbětu od Trojice a Terezii Eugenii od Eucharistie ke třem ctnostem:
1. k vnitřnímu usebrání, odmítnutí každé neužitečné myšlenky, která nás nevede k Bohu;
2. k vnitřnímu i vnějšímu tichu a k úsilí nemluvit, není-li to nutné;
3. k poslušnosti i v sebemenším náznaku a k podřízení našeho rozumu.

(Terezie z Los Andes, formule, s níž podle karmelského zvyku obrátila o 1. neděli adventní 1919 na své spolusestry v noviciátu)

Znovu a znovu čtěte evangelium. Znovu a znovu o něm rozjímejte, až je budete umět zpaměti (…). Buďte na ně alespoň tak hrdé, jako muslimové na korán – a to není málo! A uvidíte, jak vás tato formace zjednoduší a promění.

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence I/147)

Kriste, dej mi duše. Dopouštěj na mě, co jen chceš, ale na oplátku mi dej duše. Toužím po spáse duší, toužím, aby duše poznaly Tvé milosrdenství. Pro sebe nemám nic, protože všechno jsem rozdala duším, takže v den soudu před Tebou stanu bez ničeho, neboť všechno jsem rozdala duším a nebudeš mě tedy mít z čeho soudit. A v ten den se setkáme: láska s milosrdenstvím…

(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček, V. sešit, 1426)

Pomyslete na to, že zkoušky, které Vás potkávají, ponížení, která musíte podstupovat, zvenčí přicházející utrpení, že to vše je dopouštěno nejen proto, aby to ve Vás zničilo, co má být zničeno, ale též proto, že se tím už podílíte s Ježíšem na vykoupení světa, že to má význam pro celou jeho církev, že se to snáší nazpět na svět jako požehnání. Kdybychom na tohle nemysleli, zadusili bychom se. Ale z tohoto pomyšlení povstává jakási radost, že se můžeme spojit s Ježíšem, že můžeme být vřazeni do velké modlitby jeho snoubenky, jíž je církev.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Pomyslete na to, že zkoušky, které Vás potkávají, ponížení, která musíte podstupovat, zvenčí přicházející utrpení, že to vše je dopouštěno nejen proto, aby to ve Vás zničilo, co má být zničeno, ale též proto, že se tím už podílíte s Ježíšem na vykoupení světa, že to má význam pro celou jeho církev, že se to snáší nazpět na svět jako požehnání. Kdybychom na tohle nemysleli, zadusili bychom se. Ale z tohoto pomyšlení povstává jakási radost, že se můžeme spojit s Ježíšem, že můžeme být vřazeni do velké modlitby jeho snoubenky, jíž je církev.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Dva týdny nato, co jsem podepsal onen lživý spis, a přiznal se tak k věcem, které jsem nikdy nespáchal, dozvěděl jsem se trest za své „zločiny“ – patnáct let nucených prací. Alespoň, pomyslel jsem si, skončila muka výslechů. Dokonce jsem se těšil na Sibiř a na těžkou práci. Tělesné strádání se prostě jen muselo vydržet. Toužil jsem po dni, kdy opustím vězení a převezou mě do pracovního tábora. Ale nemělo tomu tak být. Byly mi souzeny další čtyři roky výslechů a zkoušek v Lubjance, než Bůh skončil dolaďování a očišťování mé duše. (…)