KARMEL

„Kdybyste mi obětovali své radosti i svůj odpočinek, sesílal bych vám málo zkoušek, protože já usiluji jedině o vaše spojení se mnou, a vy většinou ke mně přicházíte, až když jste nešťastní. Přicházejte neustále!"

(Gabriela Bossisová, On a já, deník, 21. 6. 1947)

Ježíši, zná tě tolik lidí, kteří si říkají nevěřící a kteří přesto mají nesmírnou a nepřiznanou touhu věřit, bojí se přiblížit se k církvi, ke kněžím, ze strachu, „že budou indoktrinováni“. Bojí se, že ztratí něco ze své svobody, také ze svobody myšlení; že budou dostávat předem vyhotovené odpovědi z příruček, a možná mají i pravdu.

(Ermes Ronchi, Klíčové otázky evangelia)

Stav své duše neumím definovat: jeden den temnoty a roztržitost, přestože vůle chce milovat našeho Pána, a to, že ho nemiluji a nemohu ho vidět, mi působí velkou bolest. Nejsem pak s to zadržet slzy, protože volám svého Ježíše s opravdovou úzkostí. Druhý den se naopak mohu usebrat ve víře, ale necítím nic, mohu pouze rozjímat. Do těchto temnot vstupuje trochu světla, což zvyšuje mé utrpení. Vnímám i svou bídu a nestálost, nenávidím sebe sama a zdá se mi, že mě nikdo nemiluje, a to mi působí utrpení, protože nenacházím pokoj a útěchu ani u Boha ani u lidí. Vidím nesmírnou Boží láska a cítím se neschopná ho milovat. …
Modlete se za svou hříšnici. A když Ježíš ve své svaté Oběti umírá ve vašich rukou, proste ho, abych i já zemřela lidem a sama sobě, aby ve mně žil On.

(sv. Terezie z Los Andes, dopis otci Blanchovi, listopad 1919)

Jacques Maritain rád říká: „Existuje smrt, ale neexistují mrtví, všichni mrtví žijí.“ Jsou nám velmi nablízku. Základní myšlenkou poslední Maritainovy knihy je, že církev, naše církev, kterou milujeme, je už spíše v nebeské vlasti, kde nás očekává, než zde na zemi, kam za námi přichází na návštěvu.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Rozumíme-li správně eschatologickým textům Písma, budou důvěra a statečnost vůbec charakteristickými vlastnostmi křesťanů poslední doby. Vliv křesťanského kulturního prostředí a tradice ztratí na síle. To vše bude patřit k onomu nebezpečí pohoršení, o němž se v Písmě říká, že by „uvedlo v blud, kdyby bylo možno, i vyvolené“ (Mt 24,24).

Osamocenost ve víře bude hrozná. Láska vymizí z obecného smýšlení světa (Mt 24,12). Lidé ji nebudou chápat, ani jí nebudou schopni. Tím větší cenu bude mít, když bude spojovat jednoho osamělého člověka s druhým: bude to odvaha srdce, která vyrůstá přímo z lásky Boží, jak se zjevila v Kristu. Tato láska bude možná prožívána zcela novým způsobem ve své svrchovanosti a původnosti, ve své nezávislosti na světě a v tajemství svého posledního „proč“. Možná, že nabude takové hloubky vroucnosti a vzájemného porozumění, jaké tu ještě nebylo. Že v ní bude něco z toho, co je obsaženo v klíčových slovech Ježíšova poselství o prozřetelnosti: že se kolem člověka, který bude hledat nejprve Boží království a jeho spravedlnost, všechno promění (Mt 6,33).

Tento eschatologický ráz se, jak se zdá, výrazně projeví v náboženských postojích nadcházející doby. Tím nemá být hlásána nějaká laciná apokalyptika. Nikdo nemá právo říci, že přichází konec, když Kristus sám prohlásil, že o tom ví jen Otec sám (Mt 24,36). Když tedy zde mluvíme o blízkosti konce, není tím míněn konec ve smyslu časovém, nýbrž kvalitativním: že se naše existence blíží absolutnímu rozhodnutí a jeho důsledkům, nejvyšším možnostem i krajnímu ohrožení.

(Romano Guardini, závěr přednášek v zimním semestru 1947/48 na universitě v Tübingen, knižně 1950 pod názvem Konec novověku)

Musíme zůstat pokojní a přitom vědět, že jsme ubožejší, než si to kdokoli zde na zemi dokáže představit, ale že Ježíš nás miluje víc, než si to kdokoliv dokáže představit. Nemám Vám za zlé nestálost Vašich dojmů, něco takového je údělem téměř všech lidí, vytýkám Vám však to, že chcete svou diagnózu v tomto směru stanovit sama, zatímco Vaše diagnóza má vycházet ze dvou faktů:

1. jste ubožejší, než si dokážete uvědomit,
2. milovanější, než si dokážete uvědomit.

Pokud vše bude postaveno na tomto základě, uhostí se stálost v samé hloubi Vaší bytosti; utrpení tím nebude vyloučeno, ale bude napříště tajemně prosvětleno.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

V mládí si člověk představuje, že v životě dosáhne mnohem vyššího cíle, než je ten, ke kterému ho Bůh volá. Skutečným nebezpečím však je, že nenaplní ani to Bohem stanovené životní poslání. Proto není pro život duše nic tak důležité jako vytrvalost a důvěra. Nepochybujme o tom, že růžový keř přinese růže – vždyť proto byl stvořen jako růžový keř. Čas je někdy těžkým břemenem, vždy však je Božím služebníkem a pomáhá především těm, kdo kráčejí po Božích cestách.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, úryvek z textu z 24. 11. 1961)

Jestliže jsme nedokázali přijmout utrpení v okamžiku, kdy se dostavilo, je tu ještě ta veliká věc, že je přijmeme později. Je to úkon oběti Bohu náležící a je vždy prost pýchy. A nemyslete si, že se dopouštíte chyby, když trpíte. Vyplývá to z Vaší činorodé povahy. Je to kříž, není to hřích; věřte mi, mé milé dítě.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

To, co bylo ve Vašem životě křížem, který nesl JEŽÍŠ, se postupně stane jeho křížem, jejž ponesete Vy, ale nebudete sama, bude Vás podpírat jeho největší láska.

Jsou chvíle, kdy se nám vlny valí přes hlavu. Ale vždy je tu Bůh a jeho láska. Nemiluje nás kvůli tomu o nic méně. Později pochopíme, že ty chvíle, kdy jsme na tom byli jako žebráci, byly možná vrcholnými okamžiky našeho žití.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Prosím Boha, aby ulehčil tvému utrpení, a pokud ve své otcovské prozřetelnosti tuto modlitbu nevyslyší, nepřestanu ho prosit, aby pro tebe z tvého utrpení udělal zdroj zásluh.

Když je tak těžké a skoro nemožné přinášet pomoc a úlevu trpícím, zůstává jediné: prosit Boha, aby jim dal pokoj odevzdané a smířené duše.

(sv. Rafael od svatého Josefa)