Doporučujeme
V popisech stvoření Bůh neustále žehná životu. Požehnal zvířatům, požehnal muži a ženě a nakonec požehnal sobotě, dni odpočinku a požitku z veškerého stvoření. Bůh žehná. Na prvních stránkách Bible se požehnání opakuje neustále. Bůh žehná, ale žehnají také lidé, a záhy se ukazuje, že požehnání má zvláštní sílu, která po celý život provází toho, kdo jej obdržel, a disponuje lidské srdce, aby se nechalo proměnit Bohem.
Na počátku světa je tedy Boží „dobrořečení“. Bůh vidí, že každé dílo Jeho rukou je dobré a krásné, a když dojde k člověku a dovršuje stvoření, konstatuje, že je »velmi dobré«. Krátce poté se krása, kterou Bůh vtisknul svému dílu, znetvoří, a lidská bytost se stává zkaženým tvorem, schopným šířit ve světě zlo a smrt. Nic však nedokáže nikdy smazat onu prvotní dobrotu, kterou mu vtisknul Bůh; onu stopu dobra, již Bůh vtisknul do světa, lidské přirozenosti, nás všech: schopnost žehnat a být žehnáni. Bůh se ve stvoření nezmýlil, ba nezmýlil se ani ve stvoření člověka. Naděje světa plně spočívá v Božím požehnání.
(papež František, Katecheze o modlitbě – požehnání; 2. prosince 2020)
V našem životě musíme obnovovat svou volbu znovu a znovu, a to v mnoha ohledech. Naše letošní rozhodnutí, naše „ano“ bude jiné než to, které jsme vyslovili vloni – jelikož se měníme a mění se i naše zapojení v rámci našeho způsobu života. Ovšem kdykoli řekneme Pánu další vědomé „ano“, stáváme se víc a víc tím, kým jsme povoláni se stát.
(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)
V oněch vnitřních věcech sami nepořídíme nic, musíme si počínat podle toho, jak nás nabádá Duch, můžeme plakat o Vánocích a na Velký pátek blahořečit.
(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)
Žádná rodina není dokonalá a hotová jednou provždy, ale vyžaduje postupný rozvoj své schopnosti milovat. (…) Uvažování o plnosti, které jsme ještě nedosáhli, nám umožňuje relativizovat cestu, po níž se jako rodina v dějinách ubíráme, abychom přestali vyžadovat v meziosobních vztazích dokonalost, čistotu úmyslů a soudržnost, kterou budeme moci nalézt jenom v definitivním Království. Kromě toho nám to brání v tvrdém posuzování lidí, jejichž život podléhá veliké slabosti. Všichni jsme povoláni uchovávat živé tíhnutí k něčemu, co přesahuje nás i naše limity, a každá rodina má žít v této ustavičné pobídce. To, co nám bylo slíbeno, je ale stále větší…
(papež František, závěr apoštolské exhortace Amoris laetitia, odst. 325; 2016)
Božské dítě se stalo učitelem a řeklo nám, co máme dělat. K tomu, aby byl celý lidský život proniknut životem božským, nestačí jednou za rok pokleknout u jesliček a nechat se okouzlit atmosférou svaté noci. Člověk musí být po celý život v každodenním styku s Bohem… (…) Kdo denně ze srdce říká své „Pane, buď vůle Tvá“, ten se určitě smí spoléhat na to, že se nemine s Boží vůlí ani tehdy, kdy už nemá žádnou subjektivní jistotu.
(Edith Stein /1891–1942/, Vánoční tajemství)
Koleda
V stáj jsem přiběhl k Ježíšovi, druhé božské Osobě,
na slámě dříme v jeslích, v stínu volově a oslově.
Osel i vůl dobrý sladkou a svatou jsou mu stráží,
těly hřejí ho a dech jich na zkřehlém se tílku sráží.
…
A tak již na počátku žádá sobě Vykupitel nejslabších pomoci,
neb moudří a mocní a pyšní spí, a nebudou vstávat do noci,
by uviděli hvězdu jakousi a v chlévě kdes děcko nahé zpola,
jež jesle má místo kolébky a chůvami osla a vola;
jakýpak král, jenž na slámě pláče v jeslích anebo v korýtku
a dýchati na sebe dává nerozumnému dobytku. –
…
Vám ale, hovádka dobrá, milost převeliká byla darována,
s Marií Pannou a s Josefem svatým prvá uvítala jste svého Pána.
…
I přiběhl jsem k vám, vím, že bližšího místa u jeslí není,
a pláče tisknu se na vás (trávníkem jste jako pahrbkové navoněni)
a v oči vaše vlhké dobrotou obracím oči své prosebné:
až zahřejete Ježíška, mne také zahřejte, i mne!
(Bohuslav Reynek /1892–1971/, výběr z básně Koleda ze sbírky Žízně, 1921)
Vy, všichni lidé! Vánoce jsou zázrakem, Vánoce jsou divem, Vánoce jsou radostí. Na jazyk nám přichází Pascalova slova: „Radost, radost a pláč radosti.“ A každý může říci: „To platí pro mě!“
(Pavel VI. /1897–1978/, 25. prosince 1977, jeho poslední Vánoce)
Zadrž,
mrtvý severáku;
přijď, ty jižní, který probouzíš
lásku,
zavěj mou zahradou
a kéž se rozeběhnou tvé vůně,
a Milovaný bude pást
mezi květy.
(Jan od Kříže, Duchovní píseň, redakce B, 17. sloka)
Boží Slovo se stalo tělem, aby mohlo trpět, trpět v našich rukou, protože bylo služebníkem Boží lásky. Boží láska nepochází z reakce na svět. Je to svobodný a velkorysý dar. Ale jelikož se Bůh stal tělem, abychom my mohli odpovědět na jeho lásku, mohli jsme si na něm vylít zlost za to, že si dovolil riskovat, že by nás mohl svou láskou změnit. To může být jeden z významů adventu vrcholícího Vánocemi: že Bůh se stal tělem, aby mohl trpět. Tajemství Betléma spočívá v tom, že Bůh začal pociťovat chlad…
(Herbert McCabe OP /1926–2001/, Bůh, Kristus a my)
Dnes v noci jsem byla u sebe doma ve své úzké posteli. Znovu jsem děkovala Bohu, ne za teplo tohoto lůžka nebo za hrachovou polévku, ale že se mu zalíbilo ve mně přebývat. (…) Doufám ale, že až jednou nebudu mít tento chléb náš vezdejší, budu děkovat i tak. Za něco jiného. Za to, čím je Bůh ve mně. A to nemá nic společného s plným nebo prázdným žaludkem. Nebo si tak alespoň myslím teď, vedle roztopených kamen a po vydatné snídani.
(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis, 23. ledna 1942)
Samou podstatou naděje je svobodně očekávat všechny milosti nezbytné ke spáse jako Bohem zdarma dávané dary. Svobodná vůle, která se odhodlá v Boží dary doufat, právě proto poznává, že její vlastní úkon naděje je také darem od Boha – a zároveň vidí, že kdyby doufat nechtěla, nedovolila by, aby jí Bůh pohnul. Naděje je sňatek dvou svobod, lidské a božské, v přijetí lásky, která je stejně zaslíbením jako počátkem naplnění.
(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 2.10)