KARMEL

Ne každá temnota je ,temnou nocí‘

Den nemůže existovat bez noci. Hodiny naplněné světlem, štěstím a radostí neexistují bez hodin naplněných temnotou. Tuto zkušenost znají i lidé, kteří v sobě nesou ‚světlo víry‘. I oni – podobně jako všichni ostatní – znají bolest, opuštěnost, tíhu deprimujících emocí, pocity bezvýchodnosti, náhlé vyhasnutí dosavadního jasného světla, pochybnosti i zoufalství.

Kdybych byl kazatelem, kázal bych přede všemi ostatními věcmi o praxi přítomnosti Boha. Kdybych byl duchovním vůdcem, doporučil bych to celému světu – tak považuji toto cvičení za důležité a snadné.

(z dopisu bratra Vavřince)

Wilfrid Stinissen (1927–2013)

Bůh pracuje v hloubi. Na úrovni citů ho nenajdeme. Proto ho tam také už nehledejme. Není to ovšem lehké. Oblast smyslů a citů dosud nevymizela, naopak se stále hlásí se svými požadavky. Z hloubi, kde působí Bůh, kde ho také stále hledáme a neúnavně se snažíme plout mu vstříc, nás to pořád žene vzhůru. Jsme přece bytostmi, které jsou vyzbrojeny smysly. Ale jakmile vyplujeme nahoru na povrch, cítíme opět prázdno a suchopár.

Adrienne von Speyr (1902–1967)

Otcovo znamení Bílé soboty. Jako vtělené Slovo mluví Syn prostřednictvím svého těla o Otci. V tomto čase neexistuje žádné zaslíbení, rovněž žádné naplnění, které by se skrze něj neuskutečnilo: On je trvale uskutečněným Slovem, Slovem, které se právě uskutečňuje, je slyšitelným Slovem Otce. Své sebe-zjevení, své rozmlouvání s námi Otec zcela svěřil Synovi. Syn umírá jako člověk na kříži; ale jako mrtvý se od svého bytí jakožto Slovo neoddělil: stal se mlčícím Otcovým slovem.

Terezie z Lisieux (1873–1897)

Musím se snášet taková, jaká jsem, se všemi svými nedokonalostmi. Ale chci hledat prostředek, abych šla do nebe cestičkou hodně přímou, krátkou, cestičkou docela novou.

Titus Brandsma (1881–1942)

Navzdory všem překážkám, na které naráží modlitební život nazíravých řádů, Karmel vždy trval na tom, že kontemplativní život musí mít přednost ... A toto je nejvyšší škola Karmelu: nazírání má být základem a silou jeho apoštolských aktivit ... Dávné dějiny řádu nám ukazují, že toto obzvláštní povolání k mystickému životu nám bylo odhaleno od počátku a představuje pro řád stále platný ideál ...

Terezie z Avily (1515–1582)

Můžeme se dívat na svou duši jako na hrad vytvořený z jediného diamantu nebo z průzračného krystalu, v němž je mnoho příbytků, jako je jich mnoho v nebi...

Živé Boží slovo: Jan 20,11–18

Jan 20,11–18 je druhou částí jediného příběhu (Jan 20,1–18) o cestě Marie Magdalény k Ježíšovu hrobu první den po sobotě. Evangelista nejprve (20,1–10) vypráví o tom, jak se po Mariině znepokojující zvěsti o odvaleném kameni vydávají na cestu k hrobu Petr a Ježíšův milovaný učedník. Hrob je prázdný, ne však docela: učedníci se setkávají se dvěma svědky vzkříšení. Pruhy plátna a rouška, která halila Ježíšovu hlavu.

Jan od Kříže (1542–1591)

Že jsem nepsal, nebyl nedostatek dobré vůle, poněvadž si opravdu přeji vaše velké dobro, nýbrž protože se mi zdálo, že hodně už toho je napsáno, aby se mohlo pracovat na tom, na čem záleží, a že to, co chybí, chybí-li něco, není psaní nebo mluvení, neboť toho obvykle spíše přebývá, nýbrž mlčení a konání. Mluvení totiž navíc rozptyluje, a mlčení a konání usebírá a dodává duchu sílu.

Michael od sv. Augustina (1622–1684)

A toto je opravdu nejlepší úděl karmelitána, totiž zabývat se Bohem bez přestání a uctívat jej ve dne v noci v duchu a v pravdě.