KARMEL

Zůstaň slabý
Naše slabost nás nutí k důvěře.
Otec sám nás nechává ve slabosti
aby nás v důvěře zocelil.
Mohl by nás lépe vybavit charismaty
ale nedělá to.

Slabost je příprava na smrt.

V umírání budeme slabí.
I vůle bude slabá, zdecimovaná utrpením umírání.
Zůstane jen důvěra v Otcovu lásku.

Jen se nepřestat snažit
nepřestat tíhnout k Otci
nepřestat toužit být Kristu podobnější

být s Kristem jedno.

Bůh nás tak velice obdarovává
a my to prožíváme, jako by nás o všechno obíral.

 (P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. Ev. Urbanem OFM, 1964–75)

Rád bych věděl, jak se daří tvé duši – zda se už přesytila své vlastní spravedlnosti a našla důvěrné spočinutí ve spravedlnosti Kristově. V dnešní době se totiž velmi rozmáhá pokušení spoléhat na vlastní skutky, a to zejména mezi těmi, kdo se ze všech sil snaží být spravedliví a dobří, ale neznají Boží spravedlnost, kterou nás tak štědře a zcela zdarma zahrnul v Kristu. Proto se sami ze svých sil snaží konat dobro tak dlouho, až nabydou dojmu, že se mohou postavit před Boha jako lidé ozdobení ctnostmi a zásluhami, což je ovšem ve skutečnosti nemožné. I Ty sám jsi s námi sdílel toto mínění, či spíše mámení – a i já jsem v něm vězel, a ačkoli s tím bludem stále bojuji, ještě jsem ho nepřemohl. Proto, můj milý bratře, znej Krista, a sice Krista křižovaného.

(Martin Luther, dopis Georgu Spenleinovi, 8. dubna 1516)

Tak jako Bůh neuděluje své milosti jinak než prostřednictvím modlitby – neboť chce, abychom poznávali, že on je Pramen, z nějž vyvěrá veškeré dobro –, tak ani zachraňovat nás z nebezpečí, uzdravovat naše rány a těšit nás v našem trápení nechce jinak než jedině skrze modlitbu.

(František Palau y Quer, O.Carm. /1811–1872/, duchovní spisy)

Evangelium nepodává informace o tom, jak dlouho Maria a Josef s Dítětem zůstali v Egyptě. Zajisté však museli jíst, najít bydlení a práci. Netřeba velké představivosti, aby se v tomto ohledu překlenulo mlčení evangelia. Svatá Rodina musela čelit konkrétním problémům jako všechny ostatní rodiny, jako mnozí naši bratři migranti, kteří i dnes riskují život, donuceni neštěstím a hladem. V tomto smyslu jsem přesvědčen, že svatý Josef je opravdu zvláštním patronem všech, kdo musejí opustit svou zemi kvůli válkám, nenávisti, pronásledování a bídě.

(papež František, Patris corde, Apoštolský list u příležitosti 150. výročí vyhlášení svatého Josefa za Ochránce všeobecné církve; 2020)

Poslušnost je poslední, nejvyšší a nejdokonalejší stupeň lásky, na němž přestáváme sami existovat, kde se popíráme, kde umíráme, jako Ježíš zemřel na kříži…

(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis br. Jeronýmovi, 24. ledna 1897)

Když opomíjíme upřímné, prožité a promodlené přiznání si našich omezení, v podstatě bráníme milosti, aby v nás mohla účinně působit. Jestliže si nepřiznáme naši konkrétní a omezenou skutečnost, nemůžeme ani vidět reálné a možné kroky, které od nás Pán v každém okamžiku žádá poté, co nás přitáhl a uschopnil svým darem.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 50; 2018)

Dříve psaly duchovní knihy spíše o „hlavní chybě“, že tu je nutno poznat. Ale zapomínalo se, že zrovna tak a možná ještě více je nutné poznat hlavní dar, který nám Bůh dává, jeho milost, a tím z naší strany úkol, který od nás požaduje. Bůh nejedná jen jaksi všeobecně, nýbrž zcela přesně. Například je to vidět u Pána Ježíše, že přišel v přesně stanovený čas, narodil se určeným způsobem a svým životem splnil dokonale vůli Otcovu. U nás to není tak jasné, my tak jasně nepoznáváme, co s námi Pán Bůh zamýšlí, a musíme stále hledat a prosit v modlitbě…

(P. Metoděj Minařík, O.Carm. /1912–2003/, korespondence, 1989)

Víme a nevíme, co činíme, když hřešíme. Víme, že konáme zlo, že v sobě pustošíme čistotu, že pácháme zradu na věrnosti, na svobodě, na velikosti. Neznáme však pozadí tohoto zla, to nenapravitelné, co s sebou nese, nevíme, jakou svobodu, jakou čistotu, jakou velikost v nás ničí. Jak snažně si budeme později přát, aby se taková věc bývala nikdy nestala!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Kdy, ó Pane, nadejde den, v němž už nebudu mít žádné problémy? Co jiného je příčinou všech mých potíží, ne-li pýcha a sebevzhlíživost? Kdyby se mi tak podařilo vytrhnout tento nečistý kořen, který tkví hluboko v mém srdci otráveném tímto starým jedem! Bože, ty jsi pokora, ty jsi darování samo, dej mi lásku; Bože, ty jsi odpuštění, dej mi své milosrdenství.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z 28. listopadu 1954)

… Když prožíváme jakoukoliv bolest, zklamání, ponížení, neporozumění, neuznání, únavu, nervozitu, strach, vlastní chyby a selhání, když vstupujeme do těžkých situací a setkáváme se se zlobou lidí, když se i z přátel stávají nepřátelé – ve všech takových situacích můžeme potkat Ježíše. Ve všech ho můžeme poznat jako milujícího Snoubence své duše a s radostí, že jsme ho poznali, jej obejmout. (…) Možná budeme jako malé dítě, které pláče, protože se udeřilo, ale zároveň se směje, protože ho maminka objala. Snoubenec Ježíše opuštěného není člověkem smutným, který vyhledává bolest, ale člověkem radostným a šťastným, protože i ve všech bolestech dovede najít štěstí z lásky. Láska k Ježíši ukřižovanému a opuštěnému není jen téma pro meditaci, ale způsob života… Ten, který řekl: „Tomu, kdo mě miluje, se zjevím“, se dává poznat v každé tváři, která je poznačená bolestí. Volba Opuštěného přináší jistotu, že ani v nejtěžší temné noci nebude člověk bez Boha, protože ho pozná i v samotné temnotě. Ponoření do temnoty Velkého pátku v hlubokém spojení s Ježíšem přináší jistotu vítězství velikonočního rána, protože Opuštěný a Zmrtvýchvstalý je tentýž. Noc, v níž umřela smrt, je plná světla…

(arcibiskup Jan Graubner, závěr kázání na Popeleční středu 2023)